[CZ] Clock love (1D - Larry Stylinson)

4th

V pondělí ráno mi Louis doslova skočil do postele.

"Co blbneš?!" nechtěně jsem zaječel. Tímto kouskem mě více než dokonale probral.

"Budíček," zazubil se a já najednou neměl sílu být na něj naštvaný.

"Tak dobré ráno, no," zasmál jsem se.

"Dobré ráno," jemně se usmál a prohrábl mi vlasy prsty. "Snídaně na tebe čeká ve vedlejším pokoji. Počkám, až se umyješ, oblečeš a potom se hned vrhneme do práce, ano?"

Přikývl jsem. Teprve teď jsem se řádně zaměřil na Louisův vzhled. Vypadal, jako by taky před chvílí vstával: vlasy měl ještě rozpuštěné a neučesané a na sobě neměl nic jiného něž volné karmínové kalhoty. Přistihl jsem se, že na jeho trup zírám déle, než je slušné. Jaká může být asi jeho kůže… V duchu jsem si dal facku z obou stran. Nad čím jsem to sakra přemýšlel?! Zatřepal jsem hlavou, abych ony nemravné myšlenky vyhnal.

"Tak dobře, počkám na tebe dole," s úsměvem mi obkreslil linii dolní čelisti a odešel z místnosti. Cítil jsem, jak se mi po tomto drobném doteku rozhořely tváře.

Když už jsem byl umytý, nasnídaný a převlečený, tak jsem sešel do dolního patra. To už Louis postával u svého pracovního stolu s šálkem čaje. Můj příchod mu na tváří vykouzlil široký úsměv.

Bez sebemenších okolků mě vzal za ruku a postavil mě před všechny možné existující součástky do hodin. Postupně mi vysvětlil, co je jaký kov, jak se co má a nemá dělat a jaké součástky k sobě patří. Všemu jsem zatím rozuměl.

"Teď ti to ukážu prakticky," nasadil si rukavice ze světle hnědé kůže a začal cosi montovat. S tichým obdivem jsem pozoroval pečlivou práci jeho šikovných rukou. Vše, co dělal, nahlas popisoval.

Ani ne za půl hodiny přede mnou ležel plně funkční ciferník.

"Páni," vydechl jsem ústy. Hodinářství je umění, opravdu.

"Teď ty," vtiskl mi do ruky šroubovák. Naštěstí pro nás oba jsem byl schopný se vše naučit pouhým pohledem. Tak jsem se tedy pustil do díla.

Sice mi to trvalo poměrně déle než Louisovi, ale nakonec se mi přece jen podařilo ciferník rozchodit.

"No vidíš, šikula," pochvalně se usmál a poplácal mě po rameni.

"Dík," s úsměvem jsem se na něj otočil.

"Nechceš něco pít nebo jíst?" zeptal se mě asi hodinu po tom, co jsme spolu opravovali hodiny.

"Hlad nemám, ale něco k pití by se hodilo…"

"Uvařím nám čaj. Zvládneš to?" ukázal na hromadu součástek.

"Až se vrátíš, tak budou jako nový," zasmál jsem se.

A opravdu - když se Louis o deset minut později vracel, tak hodiny fungovaly jako nové.

Uznale přikývnul a vedle hodin mi položil zdobený šálek kouřícího zeleného čaje.

"Děkuji ti, dobrá duše," zasmál jsem se a trochu si usrkl.

"Nemáš zač, učedníku," sedl si na židli proti mně. Chvíli se tvářil vážně, ale o pár vteřin později se po místnosti rozezněl jeho melodický smích.

V podobném duchu probíhal celý zbytek dne.

"Jdi si lehnout, Harry, já to už dodělám."

Podíval jsem se na hodiny. Za pět minut jedenáct.

"Vážně tě u toho mám nechat o samotě?"

"Do hodiny ležím taky. Tak už běž."

Neměl jsem sílu se s ním hádat. Umyl jsem se, převlékl se do pyžama a padl do teplé a hlavně pohodlné postele.