Žena necítí nic jiného než chladnou zem a stěny úplně prázdného pokoje. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy přišla mezi lidi. Matně si vzpomíná, že ji to zavedlo až sem. Do New Yorku. Tenhle pokoj si pronajala před týdnem. Jídlo si vždy nechává dovést a pracuje z domova. Stále se stěhuje z místa na místo. Už projela skoro celou Ameriku. Z rodného Los Angeles skončila tady. Ve městě příležitostí a naděje. Je tu s tou nadějí v srdci, že se toho zbaví a bude mít konečně klid.
Jessica Sheen je pětadvacetiletá dívka s kaštanově hnědými vlasy a oči má v barvě modré laguny. Dotváří to štíhlá postava a přátelský obličej. Jenže tuhle vnější krásu trhá její vnitřní bolest. O té ovšem nikdo neví.
Srdce jí buší a ona, schoulená v rohu, čeká, až se to zase zjeví. Tentokrát se ale odhodlá a podívá se tomu do tváře. Vždy jen naslouchala hlasu, který jí našeptával, co by měla a neměla dělat. Pokaždé se rozhodla učinit přesný opak.
Krev jí ztuhne v žilách, když uvidí obličejík malé dívenky s dlouhými vlasy a saténovými potrhanými šaty. Chtěla začít křičet. Poznala ji. Holčička si dala ukazováček před malé, úzké, růžově zbarvené rtíky a naznačila Jessice, aby zmlkla. Tentokrát ji žena poslechla. Dívenka jí dala svou ruku před oči a zalétla za ní. Do ucha jí začala šeptat."Podívej se, kde jsi.
Kam až s' mě to zavedla?
Cožpak tak krutá jsi?
Nebo snad už zapomněla?Na to, když jsme byli děti.
V tomhle pokoji si hrály
Můj život visel na niti
A my dvě nic netušily.Naše matka tě zavolala vedle
Měla pro mě překvapení
Až moc dlouho tam zdržovala tebe.
Já zatím zažívala utrpení.Dvě nohy seskočily na zem
Pak dvě ruce mě vzaly do náruče
Jeho rty mluvily klidným hlasem
Mé oči byly zarudlé od pláče.Poslední, co jsem cítila,
Byl tvrdý náraz támhle.
Pak silueta muže se objevila.
Nůž zpoza zad vytáhl náhle.Pár rychlých pohybů.
Už jen jako vzduch.
Pověsil mne do rohu
Byl ze mě duchPodívej se, kde jsi.
Kam ažs' mě to zavedla.
Cožpak tak krutá jsi,
Nebo snad už zapomněla."Když to dořekla odkryla Jessice ručku z očí a ta zahlédla scénu starou dvacet let. Uvědomila si, že tady tenkrát byli s rodiči na dovolené. Vybavila si ten hrůzný zážitek, kdy přišla s maminkou zpátky do obývacího pokoje a našli Rebecu, jak visí zavěšená ze stropu. Celý roh byl potřísněn její krví a sestřička se nehybně houpala na jedné ze stropních lamp. Jessice bylo tehdy jen pět let a Rebeca byla pouze o rok straší. Jejího vraha nikdy nenašly. Vytěsnila tenhle zážitek z paměti a zapomněla na všechno, co se sestrou zažily. Přestože byly tak malé, nebylo toho málo. Nepamatovala si její hlas, její vůni. Proto nepoznala jejího ducha podle zvuku hlasu. Věděla jen, že nějakou sestru měla. Její obličej však znala.
Od té doby, co se to stalo, měla jednou za půl roku sen, ve kterém na ni mluvil dívčí hlas, který ji naváděl co má dělat a jak má žít. Alespoň si myslela, že to byl sen. Pak se intervaly začaly zkracovat. Časem to bylo jednou za tři měsíce, pak jednou měsíčně, poslední dobou je to pětkrát do týdne. Trvá to většinou tak hodinu. Proč se zrovna dneska podívala Rebece do očí? Dodalo jí snad odvahu toto místo? Věděla snad podvědomě, že právě tady se to bude opakovat? Jakmile ale spatřila ty její modré hluboké oči, vybavila si těch pár let, co spolu prožili.Člověk si události z takhle raného věku běžně nepamatuje, ale Rebečin obličej a celkově její, i když jen poloviční, přítomnost, v Jessice dokázala vyvolat vzpomínky i takhle vzdálené a temné.Nikdy, ani ve snu, by ji nenapadlo, že se dostane zpátky tam, kde to všechno skončilo a zároveň vlastně i začalo.
Jessice teď probíhalo hlavou spoustu otázek: Bude se snad minulost opakovat? Hrozí mi nebezpečí? Nebo je to šance k tomu se s Rebecou více poznat, možná i řádně rozloučit? Je vůbec reálné zbavit se jejích návštěv?
Tak jsem tady s novým příběhem. Jak to na vás působí? Je to zase něco úplně jiného, ale tohle téma mě zatím neuvěřitelně baví, takže jako vždycky budu vděčná za každou reakci, abych věděla jak se "kniha" líbí.❤️
ČTEŠ
Hladová smrt
ParanormalJessika chvatně vyběhla ze svého úkrytu. Nepřemýšlela nad tím, kam běží nebo jestli nezaběhne do nějaké slepé uličky. Chtěla utéct. Ale před čím se to vlastně skrývala? Před smrtí, před nemocí nebo jen před svým vlastním strachem? Potřebovala se cít...