Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
"Každý z nás musí zemřít. Bylo to tak před lidmi, a bude to tak i po nich. Může to být zítra, může to být za milion let. Ale až se tak stane, nikdo si nebude pamatovat Kleopatru, nebo Mohhamada Aliho, nebo Mozarta. Nechte nás o samotě. Samota uzdravuje. A pokud vás to děsí,doporučuju ignorovat to. Bůh ví, že to dělají všichni,,.
Tohle je jedna z vět, která zazněla ve filmu a Hazel Grace ji skutečně vyslovila. Byla smířená se smrtí. Byla odhodlaná ten boj vyhrát. Byla odhodlanější, než kdokoliv z nás. Nemám tušení, kolik našich přátel ze skupiny svůj boj s tou vytrvalou sviní vyhrálo a kolik ne... Ale Hazel po sobě zanechala opravdu obrovské prázdno. Neměl jsem tu odvahu říct jí to...Ale vlastně byla mou tajnou láskou a Augustovi jsem ji záviděl. Byla ten typ člověka, kterého se bojíte ztratit, protože bez ní, je svět daleko méně snesitelným místem. Ještě dnes nastane nejeden okamžik, kdy se podívám na telefon a čekám, že uvidím číslo s americkou předvolbou... Potom si ale s pocitem obrovského prázdna uvědomím, že se tak nikdy znovu nestane. Že už nikdy neuslyším její hlas poznamenaný rakovinou a nikdy nepohlédnu do těch uhrančivých modrých očí. Topil jsem se v nich.. A často jsem si myslel, že umí číst myšlenky. Nevěděl jsem, jak to dělá , ale vždycky věděla co cítím, jak se cítím a co chci říct dřív, než já jsem to stihl vyslovit. Děsilo mě to... Ale na druhé straně pro mně byla spřízněnou duší.Každým dnem se pro mně její přítomnost stávala důležitější součástí každého okamžiku. O to víc mě děsily okamžiky, kdy se neozývala. O to bolestnější bylo vidět v jejím obličeji, dříve plném úsměvů čím dál častěji bolest. Nemáte ani tušení, jak jsem se bál. Každý večer, jsem se po skončení telefonátu s ní modlil, aby mi nezazvonil telefon s číslem jejich rodičů a já neslyšel větu:
,, Víš, Hazelin zdravotní stav se zhoršil. Jsme s ní v nemocnici''. Asi vás překvapuje, že pro mně byla tak důležitá. Po pravdě... Mě samotného s tím, jak přibývají roky také... Ale když procházíte rakovinou, jste členem podpůrných skupin. Mnohdy se s některými lidmi velmi sblížíte. Ono to totiž asi ani nijak jinak nejde. Protože když procházíte rakovinou, musíte a chcete tu být jeden pro druhého. Takhle to fungovalo mezi mnou a Hazel Grace. Ona tu byla pro mně a já pro ni. Představovala pro mně v těch nejtěžších chvílích naději. Byla pro mně ztělesněním mého světla, když jsem měl pocit, že je všude kolem mně tma. Takový byl náš oříšek. Naše Hazel Grace v mých očích.
