Už je to dávno, co jsem Dreda adoptoval ve zdejším útulku. Dred nebyl pes jako každý jiný. Vím, že tohle říká spousta páníčků, ale Dred má ke své neobyčejnosti rovnou celý příběh, o kterém vám budu teď vyprávět.
Dred nebyl podobný žádnému psímu plemenu, ale přitom nevypadal jako nějaký toulavý oříšek, kterého lidé našli na ulici a dali ho do útulku. Dred měl hnědý kudrnatý kožich, který připomínal spíše rozcuchanou ovčí vlnu. Měl krásné černé oči a dlouhý protáhlý čumák. Dred nebyl nikdy přátelské povahy, nikdy nechtěl hladit a nikdy neloudil. Respektoval mě jako pána, nikoli jako kamaráda, nebo společníka. Samozřejmě, že jsem měl Dreda moc rád, ale využíval jsem ho k jedné zásadní věci, k focení. Živil jsem se jako fotograf, jezdil jsem fotit rodinky, školy, nebo fotky do místních novin, ale vždy když jsem přijel z práce, jsem šel fotit Dreda. Dred byl rád, že jdeme na procházku, já jsem ho nenápadně fotil, občas jsem mu dal ,,zůstaň", aby mi zapózoval, vždycky mi pózoval s neochotou a těšil se, až bude mít zase volno . Poté jsem dal ty nejlepší fotky na výstavu, nebo poslal do soutěže. S Dredovými fotkami se mi dařilo na městských výstavách, ale na krajských a celostátních soutěžích jsme vždy pohořeli. S Dredem jsme měli prozkoumané celé okolí, mnohdé fotky už se mi opakovaly a už nebylo kam jít.
Jednou na podzim jsme šli okolo ,,zakázaného lesa" , nikdy jsem tam s Dredem nebyl, protože jsem se bál toho, co se o lesu povídá. Každý kdo tam šel, tam potkal velkého psa a pes ho sledoval do té doby, než ten daný člověk les neopustil s hrůzou ve vlasech. Teď až na nějaké odvážlivce do toho lesa nikdo nechodí. Podíval jsem se na Dreda a on se podíval na mne. Vypadal, jakoby mi chtěl něco říct, ale jen mlčel a hleděl mi do očí. ,,Tak jo." Řekl jsem si, zatáhl jsem Dreda za vodítko a vstoupili jsme do lesa. ,,Jdeme sem poprvé a naposledy Drede, nechci nic riskovat, jen vyfotím pár fotek." Když jsme zašli trochu hlouběji do lesa, ačkoli nerad jsem Dreda pustil z vodítka, aby vodítko nepřekáželo na fotkách. Bylo vidět, že jsme byli oba dva nervózní. Začal jsem fotit a překvapivě se mi první fotka povedla velmi dobře. Fotil jsem dál,aniž bych se dál na fotky koukal. Dred byl ve svém živlu, energicky pobíhal kolem mne, udělal jsem ještě pár fotek, přivázal jsem si Dreda a šli jsem domů. Překvapivě se na nás nic nezjevilo a nic špatného se nám nestalo.
Když jsem si doma prohlížel fotky, zděsil jsem se, všechny fotky byli úplně dokonalé, měli v sobě něco zvláštního, co jiné fotky neměli. Ty fotky byli zvláštní až magické. Ihned jsem je rozposílal do všech soutěží, do kterých to šlo. Druhý den jsem si domluvil výstavu ve zdejší cukrárně, všichni mi fotky chválili.
O pár týdnů později jsem dostal výsledky ze dvou soutěží, nemohl jsem uvěřit svým očím. V celostátní soutěži v kategorii Příroda, jsem měl sedmé místo a krajskou soutěž Fotografických amatérů jsem vyhrál! Byl jsem šťastný, pořád dokola jsem si prohlížel ty fotky z lesa a nemohl jsem přijít na to, co je dělá tak nádhernými.
Do dvou měsících přišli všechny výsledky soutěží a všechny až na výjimky dopadly velmi dobře. Obdržel jsem pár telefonátů od fotografických časopisů. Přijal jsem nabídku od časopisu Fotky našich fotografů a podepsal jsem smlouvu s Fotografickou agenturou Nature in photos. Za pár dní po mě chtěla agentura Nature in photos další fotky toho psa. Šel jsem s Dredem na louku a fotil jsem ho, ale fotky nebyly zdaleka tak dobré, jako ty z lesa. Byl jsem zoufalý a napadla mě hrozná myšlenka, že se vrátím do lesa a udělám zase další fotky. A protože jsem se vracel kolem ,,zakázaného lesa" začal jsem o té myšlence ještě více uvažovat. Viděl jsem, že Dreda to do lesa táhne stejně jako mne. Nic jsem mu už neříkal a během chvilky jsme byli oba v lese. Udělal jsem několik fotek Dreda, poté jsem si sedl na pařez a začal jsem si je prohlížet. Ale najednou zvednu hlavu od fotoaparátu a Dred nikde! Vstanu a jdu ho hledat po lese, proběhnu skoro celý les a Dreda nikde nevidím. Stěží najdu cestu z lesa, je šero a jdu cestou z lesa směrem k domovu, mám už vykřičené hlasivky, ale přecejen ještě zakřičím ,,Drede!! Kde jsi?!!". Otočím se směrem k lesu a leknu se. Na kraji lesa stojí třináct psů a všichni vypadají jako Dred! Jeden ze psů přiběhne ke mně. udělám pár kroků vzad, ale když se tomu psovi podívám do očí, uvidím, že je to Dred. Jdeme společně domů.
Od té doby jsem nevěděl, co si mám o Dredovi myslet a Dred to věděl. Koukal se na mě vyčítavě a někdy mi přišlo, jakoby mi to chtěl vysvětlit. Fotky jsem odeslal do časopisů agentur a soutěží a čekal jsem, co bude dál. Úspěch byl dvojnásobný, dostal jsem zase několik ocenění. Lidé mě začali brát jako opravdového fotografa, dostával jsem desetkrát větší plat, než když jsem fotil rodinky.
Po nějaké době po mě chtěli lidé další fotky toho zvířete a já jsem byl v koncích. Nakonec jsem jim poslal pár starých fotek Dreda v podzimní aleji, Dreda u řeky, Dreda na ledě a Dreda na fotbalovém hřišti. Po prohlédnutí fotek mi šéf agentury a redaktor časopisu odpověděli stejnou větou: ,,Máš na lepší fotky, jdi a vyfoť lepší." Jít do lesa už nepřipadávalo v úvahu, ale když jsem odmítl vyfotit lepší fotky, než ty, které jsem poslal, hrozil mi vyhazov. S těžkým srdcem jsem vlekl Dreda směrem k lesu. jakmile jsme vlezli do lesa Dred se vypařil. Hledal jsem ho hodiny a se slzy v očích jsem šel cestou směrem k domovu. Otáčím se k lesu, zda to nebude jako minule...stojím tam brečím, a čekám. Náhle se na kraji lesa se objeví třináct hnědých psů. ,,Drede! Pojď domů!" Ale Dred se ani nehne. Stojíme tam a hledíme na sebe, je to věčnost. Začíná být tma a já to vzdávám a jdu domů.
Byl jsem týden bez Dreda, vyhodili mě z práce a já se vrátil fotit nudné rodinky. Focení přírody bez Dreda mě nebavilo, byl jsem sám a Dred mi moc chyběl.
Rozhodl jsem se, že půjdu do lesa. Třeba tam Dred stále je. Strach ze psů byla vedlejší záležitost. Nadechl jsem se a vešel do lesa. Fotil jsem do prázdna, jako jsem předtím fotil Dreda. Začnu si prohlížet fotky a ztuhnu strachy, na fotkách se objevili hnědí psi. Na každé fotce jsou alespoň dva. Zvednu se a začnu utíkat ke kraji lesa. Za sebou vidím, jak se objevují psi a běží za mnou. Myslím, že už jsem jim utekl a chci vyběhnout z lesa. V tom se přede mnou objeví tři psi a zabrání mi v úprku. Ocitám se u kmene stromu a ze všech stran se na mně sbíhají psi, nemohu nikam utéct. Vrhne se na mně první pes a kousne mě do ruky, ostatní psi se na to koukají jako na film. Hledám očima, kde je Dred, ale v tom mě ten pes kousne do nohy, je konec, říkám si a jsem smířený s tím, že mě ti psi sní... Najednou v davu psů zahlédnu Dreda, který je jediný z nich nesvý. Zaričím bolestí, když se na mne vrhne další pes. Vtom se Dred zvedne a pustí se do nás, ale nekouše mě, ale ostatní psi. Zvednu se, protože psi si mě nevšímají a bojují s Dredem. Běžím ke konci lesa a ohlédnu se za Dredem na ktetrém leží hromada psů a perou se s ním. Dred se stále cuká, ale potom... už se nehýbe a já nemůžu dělat nic. Stojím tam a koukám na psi. Vtom všichni psi upadnou na zem a na jejich místě vyroste třináct stromů, dvanáct studených borovic a jeden překrásný barevný javor. Přiběhl jsem k javoru se slzy v očích a objal ho, byl to Dred, věděl jsem to. Dred byl jediný, kdo z nich měl opravdové srdce. Obětoval se, kvůli mě.
Začal jsem pátrat o ,,zakázaném lese" a dozvěděl jsem se, že je několik pověstí, které se k němu stahují. Jediná pověst o psech byla tahle: ,,Kdysi dávno bylo v lese třináct lovců a třináct psů, lovci si psů nevážili a byli je. Tak kletba rozhodla, že si psi a lovci role vymění. Psi se stali lidmi a dožili jejich životy, ale z lovců se stali psi, kteří musí žít v lese do té doby, dokud z nich neprojeví někdo pravou lásku.
Každý den jsem chodil javor zalévat a až jsem si po dlouhé době koupil psa, nikdy jsem ho nefotil.
