Něco mě vzbudilo, nevím kolik je hodin, ani jak dlouho spím, ale vidím to. Světlo. Modré světlo. Bylo v dáli a blížilo se, nemohl jsem nic dělat. Možná to je spíše mlha, to jak se valí, jak se pomalu vtírá do každého místa volného prostoru.
Jako plyn, který se rozprostře po celém prostranství. Už to cítím, voní jako nasládlý ananas. Není kam utéct, ale myslím, že ani není proč, jako by na tom bylo něco uklidňujícího. Jako bych měl být právě teď tady, na tomto místě a vše bylo správně, to bude tím, že jsem to čichal nosem.
Jako by mi to proudilo krví, jakoby se má krev zbarvila do modra a řvala, že chce ven, že chce žít. Modrá pohltila už i mé oči, vidím okolo sebe jen modro, ta modrá je s nádechem fialové, přízračně modrá. Barva, jakou jste nikdy neviděli, klidná, povznášející, šťastná.
Na ničem nezáleželo, záleželo jen na ní. Jsem celý zahalen v tom přízraku. Začíná se mi motat hlava, ale já nechci. Chci tu ještě být, no tak, nechce se mi spát. Víčka jsou tak těžká, jako by je stačilo jen zavřít a nechat se unést modrou. Srdce mi buší, oči mi tikají, jdu, musím někam jít, ale nevím kam. Jde to ztěžka, v té mlze se špatně dýchá, jdu čím dál tím pomaleji. Moje nohy musí vážit snad dvě tuny, je neuvěřitelné, jak těžké je zvednout nohu a udělat další krok. Padám na kolena, moje nohy už jsou pro mě moc těžké. Byla mi zima, ale už není, ta mlha zahřála mé tělo.
I moje hlava je pro mě moc těžká. Někdo mi do ní asi nalil rtuť, jak by jinak mohla být tak těžká? „Je tu někdo?!" volám do prázdna. Nikdo neodpovídá. Padám k zemi, je příjemně teplá, jako by ani nebyla tvrdá, jsem snad v posteli?
