Před chvílí jsem se probral. Nevím, kde to jsem, okolo mě je spousta lidí, někteří se ještě povalují po zemi. Za námi je jen bílo a před námi je zvláštní krajina. Těžko říct, zda to bylo bezvědomí, či spánek, ale hlavní je, že většina z nás už se probrala. Zajímalo by mě, jak se takové množství lidí dostalo na jedno místo, ještě k tomu během spánku, nepamatuji si, že by kolem mě předtím byli nějací lidé. Vstávám, musím přeci zjistit, co se to tu děje. Při vstávání mě ale nějak tíží pravá ruka, tak se na ni podívám, snad mi přeci neochrne ruka, kvůli krátkodobému bezvědomí. Vlastně, nevím, jak dlouhé to bezvědomí bylo, možná to byl půlhodinový spánek a možná taky roční kóma. To bych ale musel být napojený na přístrojích, abych přežil. No, stopy po injekcích můžu najít jedině na ruce. „No do háje." Konstatuji při pohledu na ruku. „Vždyť tohle není normální!" Dodávám nervózním hlasem. V ruce držím totiž nějaký meč. Je z modrého kovu, spíš tmavě modrého, směrem k okraji čepele tmavne do černa. Jílec je tvořen jemnými vlásky kovu, spletených dohromady, omotaných kolem něj. Ty vlásky kovu mi pronikají do dlaně, ale necítím bolest, snad jako kdyby byly součástí mě. Snad se napojují na cévy v mém těle, protože meč cítím jako součást mě. Celou ruku mám podivně modře zčernalou, až ke konci paže. Nejvíce je to tedy vidět na žílách, ty jako by doslova vystupovaly a pulzovaly. Vlastně mám takové všechny žíly, zdají se mi více modré a vyběhlé než obvykle.
Teď ale není čas, řešit takovéto skutečnosti. Již s vědomím co to tíží mou ruku tedy vstávám. Jdu k nejbližší osobě, která je na nohách, nějaký modrooký blonďák. Vypadá, jako by si sem jen odskočil v mezičase, kdy zrovna nikoho nebalí.
„Čau, nevíš prosím, kde to jsme a proč?" Ptám se slušně. „Ne, to teda vážně nevím a je mi to celkem jedno. Spíš se podívej na mou ruku, jak mám s tímhle sakra žít?!" Ptá se rozhořčeným tónem.
On má v ruce totiž dřímá obouručný meč, opřený o zem, aby mu tolik nezatěžoval ruku. Vypadá to na celkem pěknou práci kováře, je z kalené oceli, se zlatavým jílcem. Záštita je pěkně vyzdobena, rozbíhá se od jílce a tvoří impozantní kudrliny zlatavého kovu. Jako kdyby ten meč ani nebyl určen k boji, jen na okrasu, to stejné by se vlastně dalo říci i o jeho držiteli.
„Hele, nevím, co tě štve, ale já za to vážně nemůžu. Myslíš snad, že já sem z toho co mám na ruce rád?!" Odpovídám mírně zvýšeným hlasem.
„Prostě tohle není normální, chápeš?! Nejde to ani odložit, když jsem za to tahal, tak mě akorát začne bolet ruka zevnitř, jakoby v žilách." Odpovídá o něco klidněji.
„Není to normální, ale momentálně s tím asi nic neuděláme. Jak se vůbec jmenuješ?" Ptám se také klidně.
„Phil a myslím, že jména nám teď moc nepomůžou." Povídá Phil.
„Dobře, těší mě, teď hlavně musíme zjistit, co se děje, tak se snaž zůstat v klidu, pro mě to taky není lehké." Odpovídám já.
