Gormelia.. dívka pátrajíc po své tajné lásce. Probouzí se sama a vyčerpána v lese bez své zbroje.. a svého Briana, který je nyní uvězněn ve Smaragdovém království. Jak to všechno dopadne?
††††††††††††††††††††††††††††††††
Příběh plný lásky, beznaděj...
Bledé tělo leželo uprostřed lesa. Vlasy černé, rozevláté. Rty rudé, rudé jako krev. Otevřela oči. Oči tak světle zelené, až skoro průhledné. Hluboce se nadechla. S výdechem se snažila postavit na nohy. Byla slabá, velmi slabá. Její polonahé tělo bylo poznamenáno spoustou jizev. Dívka si jich ale nevšímala. Celá zmatena se nejistě rozběhla. Nevěděla kam, nevěděla jak, ale věděla za kým. Lapajíc po dechu se po pár metrech zastavila a padla na kolena. Byla příliš slabá. Musela se najíst a napít, ošetřit své rány a zkrátka najít něčí pomoc. Sama na to nestačila. Ale na to neměla dostatek času, musela ho najít.
Brečela. Strašně moc. Pocítila beznaděj, vztek, lítost a všechno jí to ničilo, ona to věděla. Snažila se uklidnit. Byla si vědoma toho, že každá vteřina rozhoduje a nemohla si dovolit takhle marnit čas. Později, vzpomněla si na něj. Na toho, kdo všechno tohle způsobil. Na jeho oči plné nenávisti. Na srdce z kamene a na jeho výraz, který teď musí mít. Protože on to.. on to dokázal.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Dobře, vyhrál jsi! Porazil jsi nás! Co chceš ještě slyšet? Nebo co bys ještě vidět chtěl?" Křičela dívka z kleče, neustále lapajíc po dechu. Nevěřila, že by to někdy řekla. A už vůbec nečekala, že to něco změní. Snažila se postavit opět na nohy. Chvíli to trvalo, přeci jen byla těžce raněna. Z jizev jí stále stékala rudá krev. Až na jejím bledém těle cestičky z krve obrazce vytvářely. Dívka na ně ale ani nepohlédla. Na bolest byla zvyklá. Vlastně s bolestí pracovala. Nadpřirozeným, a tedy nežádoucím bytostem, bolest způsobovala. Stejně tak, jako tyto bytosti způsobovaly bolest jí. Musela jednat, a to rychle. Bez přemýšlení se vydala na cestu. Nevěděla kam běží, ale běžela. Běžela co nejrychleji dovedla. Občas se pozastavila, ale nezastavila úplně. V hlavě měla ho. Každá myšlenka na něj ji popoháněla kupředu. Nemyslela na bolest. Nemyslela na to, že běží bosa po ostrých kamenech, které se jí postupně zarývají do chodidel. Nemyslela na to, že může zemřít. Nemyslela na to, že vlastně umírá. Myslela jen na něj.
