Přátelství, to je někdy víc než láska...

Přátelství > láska

,,Málem bych zapomněl,“ otočil se na mě šéf s papíry v ruce: ,,Tohle je Vincent- Vincent Knedlík.“ Opravdu řekl knedlík? Ze dveří kuchyně vykročil tmavovlasý mladík, z jeho širokého úsměvu a hnědých očí byla cítit nervozita.
,,Rozalie“, soucitně podávám ruku mému novému kuchařovi.
,,Vincent“, s jeho pevným stiskem ruce mu opětuju úsměv v domění jeho ztráty strachu z nové práce.
Náš malý podnik stojí na kraji města, kde se setkávají všechny výletní cestičky. Malá zahrádka s květinami zdobí náš altánek s posezením. Vevnitř kromě jedné skromné kuchyňky a stoly s červenými proužkovanými ubrusy nic víc nečeká. Jen já, můj šéf Leopold a náš nový kuchaříček Knedlík.
První ,,zkušební“ objednávka je vařená brokolice s pečenými brambory. Rána tu bývají poněkud klidná, pár kolemjdoucích zákazníku s dobrou náladou jsou pro mě radostí, než příjde čas oběda a já se nezastavím. Nahlédnu do kuchyně, docela mu to u té plotny sluší- pousměju se při pohledu na Vincenta v babičkovské zástěře po naší minulé kuchařce.
,,Copak?“, zpozoruje mě při připravování zeleniny
,,Jen že ti ta zástěra sluší“
,,Vážím si tvého komplimentu, ale mohla bys mi to nakrájet? Jak vidím máš asi málo práce“, vrací mi moji sarkastickou poznámku.
,,Zákazníci čekají“, odvrátím se zpátky do skoro prázdné jídelny.
Po prvních společných měsících přišli letní prázdniny. Hromady lidí nacpaných na židlích s vedrem za zády. S kuchtíkem jsme se dost sblížili. Občas po směně spolu někam zajdem, minulý pátek jsme navšívili noční osvětlené náměstí u povodí městské říčky proplouvající mostem se soškami andělů. Byla čistá obloha a hvězdy měly v sobě atmosfétu jako na obraze od Vincenta Van Gogha. Modrá se střídala se žlutavě oranžovou, vítr pročesával mé dlouhé husté vlasy a ta noc byla nezapomenutelná. Seděl vedle mě, jeho levá ruka opřená na opěrátku naznačovala náklonost a zalíbení a taky tu přirozenost mezi námi, lícní kosti mu zvírazňovaly světla z lamp směřujících do ulic. Jeho třpitivé skleněné oči vzhlížely nahoru na oblohu k hvězdnému nebi a já i přes tu všechnu krásu se dívala na něj…
Ovšem dnešní frmol mě naladil na úplně jinou vlnu.
,,Rozalie?“, ozvalo se z kuchyně: ,,Pomůžeš mi prosím, nestíhám.“ Poslední dobou se ze servírky stala i kuchařka na půl úvazku. ,,Promiň, ale nejsi ty náhodou Rozalie?“, zastaví mě hlas od človíčka za pultem. Obrátím svůj zaměřený cíl z kuchyně na toho chlápka: ,,Ano to jsem.“, odpovídám nechápavě :,,Nepoznáváš mě? Jsem Erik, chodili jsme spolu na střední“, při jeho poslední větě si začínám Erika s rovnátky a kulatými brýlemi jako má Harry Potter vybavovat: ,,Promiň nepoznala jsem tě.. vypadáš hezky.. teda líp... jinak“ hups. Pousmál se jako by to bral jako lichotku: ,,A nechtěla bys sis někdy vyrazit?“ V tom se přiřítí Vincent s vařečkou v ruce a pusou od kečupové omáčky na špagety: ,,Rozalie, hejbni zadkem“, najednou se však jeho nedochvilnost zastaví: ,,Kdo to je?“ ,,Promiň, to je Erik, bývalý spolužák, Eriku, Vincent“, stírám mu omáčku z pusy do útěrky, co ležela na stole. Erik se na něj podivně podívá: ,, A vy jste jako spolu? Jestli se můžu zeptat?“ ,,NE.. nejsme“, odkývám hlavou nesouhlas: „Vrať se do práce jo? Já si tu ještě povykládám…“ Trochu to vypadalo, že Vincent se vrací poněkud naštvaný a možná uražený, ale je to přítel, on to pochopí...
Dalšího dne - klidného rána se Vincent choval jak bych to jen popsala - divně. Jeho nálada není v pořádku. Jdu k tomu kopečku pohromy blíž: ,,Stalo se něco ty můj Vincíku“, začnu s dobrou náladou a s trochou škádlivosti. Podívá se na mě s těma jeho tmavýma očima jako malé smutné štěňátko: ,,Líbí se mi jedna holka“, ou to je poprvé co mluví o nějaké dívce. ,,Je hrozně pěkná, vtipná, ve všem si sní rozumím… známe se chvíli, ale  mám pocit jako by to byla věčnost. Myslím, že už nikdy žádnou takovou nepotkám...“ Zabolelo mě trochu v hrudníku: ,,V čem je ale problém? Zní to pěkně.“, drcnu do něj loktem: ,,Jí se líbí někdo jíný.“ ,,Jestli… jestli je tak úúúžasná jak říkaš.., měl bys o ní bojovat.“ Ta bolest se vrátila, ale tentokrát jen štípla. ,,Jak bych… Poradíš mi?“ Moc se mi do toho z neznámého důvodu nechělo, ale je to můj kamarád - nejlepší kamarád: ,, Květiny“ vyhrknu, ,,každou by to potěšilo..  třeba moje jsou nejoblíbenější lilie.“ Ani nevím proč jsem mu řekla o liliích, ale musím vytlačit na povrch ten pěkný pocit z rady pro přítele a zbavit se toho divného bolavého místa.
Pro dnešek stačilo, pomyslím si když zamykám hlavní vchod a vyrážím k zadnímu pro zaměstnance. Zavírám dveře a všimnu si stínu opodál. Pomalu zvednu oči a na neidentifikované individum opřené o zítku s rukami za zády.
,,Tady“, ukáže se Vincent a podává mi kytici lilií.
,,Pro mě? Nechápu.“
,,Moc se jí líbili a mě napadlo, že bych ti mohl jedny vzít jako poděkování.“
,,Jsou nádherné“, proč mé srdce tluče jako o závod?
Nového dne, kdy jdu odnést tác se špinavým nádobím si všimnu zamyšleného Vincenta.
Jeho modrá košile pod zástěrou mu dokonale sedí k přemítavému výrazu nad hrncem polívky. Vypadá trochu jako kluk z časopisu pro ženy - Sexy muž v domácnosti. Probleskne mi poněkud vtipná a zároveň zvrhlá myšlenka hlavou, ale nedám to znát ani úšklebkem.
,,Vincente?“
,,Em?“
,,No.. teda.. jak to s ní jde?“, napjatě poslouchám
,,Um.. no určitě by se ti líbila, víš ale chtěl bych jí něčím překvapit.“
,,Co třeba jí někam vzít? Slyšel si o tom trháku co dávají teď v kině?“
Je to přítel, kamarád, když je šťastný on, měla bych být i já. Tak proč nejsem?
Na konci týdne mi před domem zastavilo velké černé drahé auto. Vystoupil z něj Vincent oblečený v jeho obvyklích džínách a tmavě modré bundě s býlimi nafoukanými pruhy na ramenou. Zavolal na mě a přes zamlžené okno jsme se jednoduše dorozumívali. Nejdřív zamával, pak zamávala já, potom ukázal svým ukazováčkem ať sejdu dolů za ním, já kývla  na souhlas. Rychle jsem na sebe hodila červenou blůzu s koženou bundou a pletenou dlouhou šálou, legíny a moje oblíbené boty na vyvýšeném podpatku.
Stojím před ním.. dívám se na něj.. kousky sněhových vloček mu čechrají vlasy.
,,Za prvé, sluší ti to a za druhé, už si viděla ten trhák?“
,,Ty...ty na to nebereš svojí přítelkyni?“
,,Ukázalo se že ho už viděla.. no a já nechtěl nechat propadnout lístky, tak mě napadlo, že by si šla.“
A šla.
Film byl úžasný, vyšli jsme z kina a Vincent mi koupil mojí oblíbenou teplou kávu s oříškovou příchutí. Pujčil mi i své rukavice, má hrozně rozkošně velké ruce. Povídáme si o svém dávnem společném zážitku s hvězdami. Dochází mi to. Už od té chvíle se u mě začali objevovat tyhle zvláštní a zároveň hezké pocit. Dřív ale neboleli tak jako teď. Přestanu vnímat jeho slova a zaměřím se na oči. Jak klidně se na mě umí dívat- znamená to, že jeho city ke mně nejsou opětovány? Spozoroval můj naprostý nesoustředěný postoj a přiblížil se ke mně blíž. Jeho panenky sklouzly k mým rtům. Zrychlil se mi tep, natahuju ruku, abych si ho mohla posunout blíž k sobě, pomalu otevíram pusu s náznakem polibku…
,,Rozalie“
,,Ne...to promiň, máš přece přítelkyni… promiň, nevím co mě to popadlo. Prosím zapomeň na to.“ Co se to právě stalo?
,,Musím ti něco říct?“, hledím na něj s provinilým výrazem.
,,Chci si jí vzít“, vyslovením těchto čtyř slov to pro bylo jako rána přímo do srdce - dost hluboká rána...
Po tomhle zásahu jsem rychle odešla, vymluvila jsem se na moc hodin, únavu a s falešným úsměvem jsem mu řekla ahoj.
Teď sedím doma, v myšlenkách se utápím úplně sama... Mám v hlavě tolik otázek.. Na některé ani nechci znát odpověď.. vím že by mě zničili… ty detaily o ní.. o té dívce, kterou potká jenom jednou za život o té krásné a vtipné holce… všechno tohle se honí mými představami… Je to můj přítel.. už jsou to dva roky co se známe… vždycky mi šlo o to, aby byli mí přátelé šťastní. Proto mu s ní musím pomáhat dál... Vždy když o ní mluví celý se rozzáří.., moje city budou muset zůstat skryty.
Ve chvílích jako je tahle chce být člověk sám…, tak proč někdo klepe na dveře?! Utřu si kousky řasenky z tváře a otevřu dveře po kterých padá roztátý sníh.
,,Ahoj, jen že sis něco zapomněla...“ knedlíkový lámač srdcí se vrátil.
,,Vážně a co?“, stojím tam zabalená do deky s naprostou slabostí pro každý jeho slovo.
,,Někde to tu mám...“, hrabe ve svých kapsách u bundy: ,,tady to je!“, skloní se na kolena: ,,Zapomněla si odpovědět na mou otázku…. Vezmeš si mě?“ a z kapsy vytáhne prsten.