Prokletý medailon

Rosewellův medailon

Neit probudil nepříjemně vysoký hlas, který pořád dokola opakoval   
,, Vstávej !,,. Překulila se na bok a zjistila, že leží v posteli s opravdu měkkým a hebkým povlečením. Přinutila se otevřít oči a rozhlédla se kolem. Uviděla dobře prosvětlenou poměrně velikou místnost. Obrovská okna z poloviny zakrýval světle modrý závěs s krajkovým lemováním, vedle postele stál malý noční stolek se štosem papírů a sklenicí vody a u zdi byla velká a překrásná kamna. Neit se posadila a došlo jí, že člověk, kterému patřil onen hlas už odešel. Vstala z postele a napila se vody, pak jí upoutal obraz, který visel nad postelí. Byl to portrét malého chlapce s velikýma modrýma očima, blonďatou hlavou a velmi mile vyhlížejícím obličejem.

Oliver se chvíli díval jak si ta dívka prohlíží pokoj a pak zakašlal aby dal najevo svou přítomnost. Neit se otočila a s velmi udiveným výrazem řekla:
,, Kde to jsem ?,,
,, V mém domě, buď vítána.,,
,, A proč ?,,
,,Otázky kladu já, takže zaprvé jak se jmenuješ ? Za druhé kde si vzala ten medailon ?,,
,, Jsem Neit, ten medailon mi dal můj strýc, ale vůbec nevím co je ti potom. Co takhle kdyby ses představil ty!,,
,, Já jsem Oliver a jsem.....,, Neit ho přerušila ,, hroznej debil a arogantní bohatej povýšenej idiot.,,. Zakoulela očima a přiblížila se k Oliverovi asi tak na metr. ,, Co ode mě chceš ?,,. Oliver se zhluboka nadechl a vytáhl z kapsy Neitin medailon ,, Spíš co ty chceš ode mě...,,. Neit chtěla něco říct, ale on ji přiložil prst k ústům a pokračoval ,, Tohle je tvůj medailon, patří skutečně tobě ?,, zatvářil se trochu nedůvěřivě. ,,Jistě, strýček mi ho dal.,,. Oliver se k Neit ještě více přiblížil a na rozevřené dlani ukázal medailon ,, Vidíš tu prasklinku ? To není dobrá věc, nevíš jen tak náhodou jestli ti o tom medailonku tvůj strýc něco neříkal ?,, zeptal se. Neit se zamyslela  ,,No asi říkal něco o tom, že ho mám střežit a že kdyby se mu něco stalo bude to mít špatné následky.,,.

Neit se udělalo tak špatně, že se musela posadit. Oliver jí kupodivu podal sklenici vody a posadil se vedle ní. Znovu se zamyslela a když uviděla jeho ustaraný výraz, došlo jí to.
,, Neříkej mi, že je to pravda.,,. Oliver se jí podíval do hnědozlatých očí s velmi omluvným pohledem. ,, Ano i ne. Tahle malá věc se nazývá Rosewellův medailon, ve zkratce tvůj život závisí na tom medailonu. Když se rozbije zemřež.,,. Neit byla zmatená, soustředila se na medailon, na to jak se pohupuje v Oliverově ruce. Myslela na svou rodinu, kterou nikdy neměla a myslela na to, že je teď úplně v háji. Začala se jí točit hlava, Oliver se jí rozplýval před očima a Neit přestala přemýšlet, jako by její mozek vypověděl službu, ale její srdce dostalo novou dávku energie. Slyšela jeho tlukot všude, cítila, že se jí někdo dotýká, ale jakoby svoje tělo neovládala. Před očima jí vyvstanul zářící červený medailon a ona vykřikla. S tímto výkřikem ji opět pohltila temnota.