,,Ta už má všechno hezké za sebou. Tu už nenahodíme."zaslechla jsem mužský hlas. Nic jsem sice neviděla, ale hluchá taky nejsem. ,,Měli bychom kontaktovat její rodiče."tentokrát už jsem zaslechla ženský hlas. Byl příjemný a tipovala jsem, že tak krásný hlas má blondýna. ,,Žádné doklady u sebe neměla."ozval se ten samý mužský hlas. ,,Myslíš, že to byla sebevražda?"
Pak už bylo ticho. Ticho, jako v mém srdci. Kroky opouštěly místnost a pak už se jen zabouchly dveře a já zůstala ležet. Nevěděla jsem, co přesně se stalo, ale věděla jsem, proč jsem to udělala. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Nevěděla jsem, kde jsem, ale měla jsem jisté tušení. Nevěděla jsem, kde je moje rodina, mí přátelé, můj pes....
Rukou jsem nahmatala cosi, co na mě leželo.
Bylo to měkké, příjemné. Tenká deka. Barvu sice nevím, ale tak nějak jsem tušila, že to musí být bílá. To ticho mi nevadilo. Měla jsem čas sama pro sebe. Měla jsem čas na přemýšlení. Začala jsem máchat rukama kolem sebe, abych zjistila, co všechno tu vedle mě je. Bum! Nějaký přístroj jsem shodila na zem. Byl zřejmě opravdu těžký. Ruce jsem vrátila do původní polohy. ,,Co se sakra stalo?"byl to ženský ustaraný hlas. Jako bych ho už slyšela. Její ruka mne prohmatala. Chtěla jsem jí naznačit, že jsem naživu, ale nešlo to. Tělo mě neposlouchalo. Rty se ani nepohnuly, ruce pevně držely u těla. Ještě před chvílí shodily tenhle stroj, proč s nimi teď nemohu pohnout? Víčka mi nepovolila podívat se na svět. Žena někam odběhla. Nic jsem nechápala. Proč nic nemohu dělat? Chci jim dát najevo, že žiju! Musí to vědět. ,,Panebože to je katastrofa. Ten přístroj stál dvě stě tisíc!"rozpoznala jsem mužský hlas. ,,Přišla jsem a už to tu bylo, opravdu!"ubrečený ženský hlas. Nejspíš to byla ta, co mě před chvílí prohmatávala. ,,Slečno, nevymlouvejte se. Moc dobře vím, jak to bylo. Ta holka je mrtvá. Nemohla to udělat."opět ten mužský hlas. Bylo mi jí líto. Nemůže za to. Můžu za to já! Měla jsem chuť jim dát nějak najevo, že žiju. Musí to nějak zjistit! Já žiju! Rty se nechtěly pohnout. Už mě to ani nepřekvapovalo.
Dveře bouchly a já tam zase zůstala sama. Mohla bych se skutálet dolů - napadlo mě. Ale bylo to asi nemožné - hlídalo mne zábradlí. Postupně jsem si uvědomovala, kde jsem, ale pořád jsem nevěděla, kde jsou moji nejbližší. S rodiči jsem sice neměla nejlepší vztah, ale když se mi něco stalo, hned u mě byli a všechno vyřešili. Můj kluk.... Teda bývalý. Nedošlo mi, že se semnou rozešel. Měl k tomu ale dobrý důvod. Zřejmě by to udělal každý. Bylo to sice sobecké, ale já mu to už dávno odpustila. Docela mne mrzí, že to mezi námi skončilo. Rozuměli jsme si a byl fajn. Rodiče ho sice neměli rádi, ale ti neuznávali ani mou trhlou kamarádku, která se na mě taky vykašlala. Taky se jí nedivím. Přebrala jsem jí kluka.
Další lidi vstoupili do místnosti. Cítila jsem známou vůni. Co jen to může být? A pak tam byl ten typický zápach cigaret. Táta. A máma. Její vůně byla poznat už na 10 metrů. Chtěla jsem řvát, chtěla jsem, aby mě slyšeli, aby řekli, že jsem jejich holčička a že je všechno v pořádku.... Ale nešlo to. Nemohla jsem řvát. Ani šeptat, ani zpívat. Hlasivky mi to nedovolily.
,,Takhle taky jednou dopadneme."poznala jsem tátův hlas. Mluvil nahlas a jasně. Nikdy nebyl optimista. Myslel pořád pesimisticky a byl docela dost přísný. Nikdy jsem neměla pocit, že mě má rád. Nikdy mi to ani neřekl. To máma byla jiná. Byla to dost citlivá žena po dvou porodech. Kde je vlastně konec mému staršímu bratrovi? Naposled jsme se viděli minulý rok o Vánocích.
,,Moje holčička!"rozbrečela se máma. Brečet jsem ji viděla mnohokrát, takže jsem věděla, jak teď vypadá, přestože jsem měla oči zavřené. Představovala jsem si, že jsem teď s nimi někde na dovolené a užíváme si. Venku je 30 stupňů a před námi teplé moře. Tohle jsem zažila jen jednou. Byly mi dva roky. Táta vyhrál ve Sportce, takže jsme si to mohli dovolit. Teď už by na to sháněli peníze hodně dlouho. Máma pracovala jako uklízečka a táta čepoval pivo v hospodě. Máma se vracela vždy kolem 8.hodiny večer, táta až když už jsme s mámou spaly. Většinou mě vzbudilo jejich hádání, které bylo u nás běžné. Často jsem mámě radila, ať se s tátou rozvede, ale nikdy mě neposlechla. Prý by bez něj neměla žádné peníze a neuživila by nás. Nebyla jsem sice moc skromné dítě, ale pochopila bych to. Chtěla jsem chodit na brigádu, ale byla jsem líná.
,,Neřvi!"snažil se ji táta utěšit svým nepříjemným tónem hlasu. ,,Aspoň nás už nikdo nebude okrádat o peníze. "vylezlo z táty. Tohle jsem nikdy slyšet nechtěla. Jak jen to mohl říct? Mnohokrát mne napadlo, že bych mohla být adoptovaná. Mám jiné příjmení než oni, nikomu z nich nejsem podobná, ale nikdy mi pravdu neřekli. Nebo možná řekli, ale já jí nechtěla věřit, protože jsem vždycky chtěla být jejich vlastní.
Jentak jsem tam nehybně ležela a poslouchala, jak máma brečí a táta ji komanduje, že si chce zapálit, ať už jdou. ,,Nikam se od ní nehnu!"křikla na tátu máma a dostala za to facku. Bránila bych ji, kdybych jen mohla. Pořád nechápu, jak můžu být naživu, když ani nedýchám, srdce mi nebuší, jsem vlastně mrtvá. Dávala jsem si všechno dohromady, pořád přemýšlela o minulosti, o rodině, o své bývalé lásce, o životě. Byl krásný. Ne vždycky, ale někdy byl.
Do místnosti vešel někdo další a oznámil mým rodičům, že by už měli jít, protože mě jdou operovat. Netušila jsem, co na mě budou operovat, když už jsem mrtvá, ale nechala jsem je sahat mi na tělo a operovat mě. Dřív by mě to bolelo. Teď už nic necítím. Možná jsem v anestezii, možná jsem při smyslech. Nevím, proč mě operují. Musí jim dojít, že už jenom tak přece neobživnu.
