Dlouhá trnitá cesta z pekla

______

Téměř každý den jsme učinili nějaký groteskní objev. Nebyl jsem nijak zvlášť vysoký, ale když jsem opatrně balancoval na dědově dřevěné židli, dosáhl jsem až do prostoru mezi zrcadlem a stropem. Tam jsem objevil hromádku černobílých zoofilních fotografií. Nebyly to obrázky z časopisů, jen jednotlivě očíslované fotografie, zřejmě zaslané na objednávku. Šlo o fotografie z počátků sedmdesátých let, na kterých ženské šukaly obří koňské klacky a cucaly prasečí čuráky ne nepodobné měkkým, masitým vývrtkám. Už jsem předtím viděl Playboy a Penthouse, ale tyhle fotografie patřily do úplně jiné kategorie. Nebyly jen obscénní. Byly vysloveně surrealistické - všechny ženy měly při tom lízání a prcání zvířat na tváři zářivé, skutečně nevinné úsměvy dětí květin.
Za zrcadlem byly také schované fetišistické časopisy jako Watersports či Black Beauty. Místo abychom ukradli celý časopis, vzali jsme břitvu a opatrně vyřízli určité stránky. Potom jsme je poskládali do malých čtverečků a zastrčili pod velké bílé kameny, které lemovaly babiččinu štěrkovou příjezdovou cestu. Po letech jsme je zkusili najít a ještě pořád tam byly, i když rozervané, rozpadlé a olezlé žížalami a slimáky.
Jedno podzimní odpoledne, zatímco jsme s Chadem po zvlášť nudném dni ve škole seděli u babičky v jídelně u stolu, jsme se rozhodli zjistit, co vlastně ukrývá zamčený šuplík od ponku. Ve svém odhodlání pořádně své potomstvo vykrmit nás babička Beatrice ládovala sekanou a želatinou, což byla většinou spíš voda. Babička pocházela z bohaté rodiny a měla v bance spousty peněz, ale byla tak skrblivá, že díky ní balíček Jell-O vydržel měsíce. Nosívala punčochy srolované dolů ke kotníkům a divné šedé paruky, které jí očividně neseděly. Lidé mi často říkali, že jsem jí podobný, protože jsme byli oba hubení a měli stejně úzký obličej.
V kuchyni se po celou dobu, kdy jsem tam požíval její nepoživatelnou stravu, nic nezměnilo. Nad stolem visel zažloutlý obrázek papeže v laciném mosazném rámu. Vedle na zdi pak velkolepě vyhlížející rodokmen sledující předky Warnerů až do Polska a Německa, kdy se jmenovali Wanamakerovi. Všemu pak vévodil velký, dutý dřevěný krucifix se zlatým Ježíšem, ovinutý uschlým palmovým listem a s odšupovacím víkem ukrývající svíčku a lahvičku svěcené vody. Pod kuchyňským stolem vedlo větrací potrubí, které ústilo u ponku ve sklepě. Skrze ně jsme pak slýchali dědu, jak dole pokašlává a chrčí. Míval zapnuté ,,síbíčko'', ale nikdy do něj nemluvil. Jen poslouchal. Když jsem byl ještě malý, musel děda kvůli rakovině podstoupit operaci hrtanu, a co moje paměť sahá, nikdy jsem neslyšel jeho skutečný hlas, pouze chraplavé sípání vycházející otvorem v průdušnici. Počkali jsme, až uslyšíme, že ze sklepa odchází, nechali jsme sekanou, vylili jsme
Jell-O do potrubí a vypravili se dolů. Slyšeli jsme, jak za námi babička marně volá: ,,Chade! Briane! Dojezte nejdřív, co máte na talíři!" To odpoledne naštěstí jenom křičela. Pokud nás přistihla, že krademe jídlo, ulejváme se, nebo když jsme jí odmlouvali, museli jsme obvykle klečet patnáct minut nebo třeba i celou hodinu v kuchyni na násadě od koštěte, a tak jsme věčně měli otlačená a stupatá kolena.
Postupovali jsme rychle a tiše. Věděli jsme, jak na to. Sebrali jsme z podlahy rezatý šroubovák a zapáčili, abychom mohli nakouknout dovnitř. Nejdříve jsme spatřily celofán: spousty celofánu omotaného kolem čehosi. Nedokázali jsme odhadnout, co by to mohlo být. Chad zatlačil šroubovák hlouběji. Byly tam nějaké vlasy a krajky. Potom šroubovák zaklínil a já jsem zatáhl, až šuplík konečně povolil. Objevili jsme korzety, podprsenky, slipy, kalhotky a několik zcuchaných dámských vlásenek s tuhými, různobarevnými vlasy. Začali jsme rozbalovat celofán, ale jakmile jsme spatřili, co se v něm ukrývá, odhodili jsme to na podlahu. Ani jeden z nás se toho nechtěl dotknout. Byla to sbírka robertků, které měly na spodní straně přísavky. Připadaly mi tehdy obrovské, asi proto, že jsem byl ještě malý. Pokrýval je temně oranžový sliz, který připomínal kůrčičku na pečeném krocanovi. Později jsme usoudili, že to asi byla stará vazelína. Donutil jsem Chada, aby robertky zase zabalil a vrátil je do šuplíku. Pro ten den jsme měli zkoumání dost. Zrovma když jsme se snažili šuplík zase zavřít, klika od sklepa se pohnula. Oba jsme na vteřinu ztuhli, potom mě Chad popadl za ruku a vrhnul se pod překližkový stůl, na kterém měl děda postavený model železnice. Jen tak tak jsme to stihli, a už jsme slyšeli kroky na dolní části schodiště. Podlaha pod vláčky byla posypána borovým jehličím a umělým sněhem, které připomínaly pocukrované koblihy zadupané do podlahy. Jehličí nás píchalo do loktů, příšerně to tam páchlo a špatně se nám dýchalo. Ale vypadalo to, že si děda nevšiml ani nás, ani napůl otevřeného šuplíku. Slyšeli jsme, jak se šourá po místnosti a pokašlává otvorem v hrdle. Ozvalo se cvaknutí a vláčky začaly rachotit na velkých kolejích. Na podlaze přímo před námi se objevily jeho černé kožené boty na patenty. Neviděli jsme mu ani na kolena, ale věděli jsme, že sedí. Jeho nohy se začaly zvolna šoupat po podlaze, jako by se vsedě prudce kolébal, a kašlání postupně přehlušilo i vláčky. Vůbec nevím, jak popsat zvuk, který z jeho nefunkčního hrtanu vycházel. Nejlepší přirovnání, jaké mě napadá, je stará rozbitá sekačka na trávu, co se snaží rozchrčet zpátky k životu. A když ten zvuk vycházel z lidské bytosti, zněl příšerně.
Po velmi nepříjemných deseti minutách se seshora ozval křik.
,,Propánajána!" Byla to babička, která dědu podle všeho už nějakou dobu volala. Vláček se zastavil, nohy se zastavily. ,,Jacku, co tam dole provádíš?''
Děda na ni podrážděně štěknul skrz tracheotomii. ,,Jacku, skočíš do Heinie's? Už nám zase došel popcorn."
Děda něco odsekl, ještě víc podrážděně. Chvíli se nehýbal, jako by se rozmýšlel, jestli se má zvednout nebo ne. Pak pomalu vstal. Pro tuto chvíli jsme byli zachráněni.