Harry byl celé roky přesvědčen, že srpen je nejdelší měsíc v roce. Dokonce už předtím, než začal chodit do Bradavic, srpen znamenal, že škola je už za dveřmi. Po létě s Dursleyovými se Harry nemohl dočkat příležitosti uniknout od nich, byť jen na několik hodin denně. Jakmile začal chodit do Bradavic, vyhlídka na školu byla dokonce ještě lepší. Měsíce bez Dudleyho týrání, křičení strýce Vernona a vysokého, pronikavého hlasu tety Petunie.
Nezáleželo na jeho ostatních problémech, Bradavice pro něj byly přístavem.
Díky tomu se samozřejmě léto zdálo jen ještě delší než předtím a srpen býval ze všeho nejhorší.
Harry nečekal, že zrovna tenhle srpen se bude tak táhnout, ale na druhou stranu, také by nikdy neuvěřil, jak otravné Dracovo fňukání dokáže být.
Padesátkrát za den Harry slyšel ta samá slova, stejné stížnosti, opakované tucty odlišnými způsoby. Ačkoliv se vždycky scvrkly v tu samou jistou věc.
Chybí mi Rhiannon. Chci Rhiannon. Nemůžu být bez Rhiannon.
Až to došlo do bodu, kdy Harry Dracovi řekl, aby už byl zticha. To nedopadlo moc dobře. Draco zvedl bradu a pronikavě na něj pohlédl ledovýma očima. To bylo dost zlé, ale to, co řekl, bylo daleko horší.
„Nejsem překvapen, že tomu nemůžeš rozumět. Nikdy jsi nebyl zamilovaný. Ne úplně, beznadějně, na-zbytek-tvého-života, bezhlavě-zamilovaný," oznámil mu Draco úlisným tónem. „Nevíš, co to je, když někoho postrádáš celým svým srdcem..."
Harry tam nemohl zůstat. Jestliže by zůstal, proklel by Draca. Nebo ho uhodil. Nebo možná obojí.
A tak odešel. Prásknul za sebou dveřmi a bez přemýšlení zamířil k místu, které dokazovalo, že se Draco mýlí. Sám moc dobře věděl, jaké to je, když vám někdo chybí. Za moment seděl se zkříženýma nohama před Zrcadlem všech duší a snažil se sám sebe dostat pod kontrolu. Někdy mohl Draca vystát jen stěží. Tak za prvé, Draco vždy věřil, že má pravdu. Myslel si, že jenom proto, že Harry nebyl nikdy zamilovaný, neví, jaké to je někoho postrádat!
Dobře, Draco nevěděl, o čem mluví, to bylo všechno. Harryho smutek po Siriusovi byl přinejmenším stokrát horší, než Dracova touha po Rhiannon, protože ona byla alespoň naživu. Draco ji mohl kontaktovat, kdykoliv chtěl. No a co, že byl teď odkázaný jen na dopisy? Alespoň měl možnost, jak s ní mluvit!
Harry sevřel zuby tak těsně, až to bolelo, ale vůbec mu to nepomohlo. Stále chtěl jít domů a vmlátit do Draca trochu rozumu.
Místo toho se přinutil podívat se do Zrcadla, které mu dokazovalo, že na světě je víc než jeden druh lásky. Dokazovalo, že ví, jaké to je ztratit osoby, které měl rád a chtít je mít blízko sebe.
Postavil se a začal přecházet okolo Zrcadla, kroužil kolem něj jako žralok kolem své kořisti. Musí to být schopný vyřešit, prostě musí. Zbláznil by se, kdyby ne. Byla to šance promluvit si se svými rodiči, opravdu s nimi vůbec poprvé hovořit. Tehdy na hřbitově byl příliš šokovaný na to, aby dělal něco jiného, než poslouchal jejich spěšné instrukce. Navíc, těžko tam byl čas na něco víc. Ale se Zrcadlem by mohl mít šanci opravdu je poznat. Poznat je natolik, aby zaplnil to hrozné bodající prázdno v jeho srdci.
To by tam nemělo být, Harry věděl, že ne. Nyní měl Snapea. Měl ho rád a těžko si mohl přát lepšího otce nebo někoho, kdo by ho lépe chápal.
Ale od té doby, co věděl o Zrcadle, to prázdno v jeho srdci jakoby narůstalo. Pravděpodobně proto, že nebylo způsobeno jenom jeho rodiči. Postrádal i Siriuse, chyběl mu tolik, že mu to někdy připadalo až děsivé.
