Harry několikrát zamrkal, jeho ruka zatápala, aby našla brýle, které si odkládal na noční stolek. Nebyly tam, ale po chvíli si vzpomněl, že je nepotřebuje. Stejně by to brzo zjistil, protože strop, na který se díval, byl perfektně ostrý.
Byl kamenný, jako většina stropů v Bradavicích, ale něco na něm bylo tak jiné, že si Harry byl jistý, že není ve své ložnici v Nebelvíru. Nebo znovu v nemocničním křídle. A ještě si byl jistý v tom, že dostal nějaký uklidňující lektvar. Cítil se, jako by dostal silný lék proti bolesti nebo přinejmenším něco na uklidnění. Vlastně, jeho končetiny mu připadaly zvláštně lehké, skoro jako by mohly odplout z postele, kdyby nebyl opatrný.
Přemýšlení o lektvarech mu připomnělo vyučování a důvod, proč omdlel. Voldemort.
Prudce se posadil a téměř spadl z postele. Jeho smysl pro rovnováhu nebyl v nejlepší formě. S láteřením popadl konec matrace, znovu se vytáhl a padl na záda.
"Ach, vzbudil ses," ozval se Snapeův hluboký hlas, zatímco se zvuky jeho kroků odrážely od kamenné podlahy.
Skutečnost, že byl v pokoji, byla alarmující. Harry se od něj odtáhl, ačkoli po tom, co se právě stalo, měl dost rozumu, aby nedělal žádné ukvapené pohyby.
"Co jste mi dal?"
"Slabé nervové tonikum k zastavení křečí."
"Ne moc slabé," zamručel Harry.
Když vzhlédl, Snape seděl na židli tři stopy od postele, jeho tmavé oči znepokojené a obočí stažené dohromady. "Pak jsem ti možná dal až moc. Omlouvám se."
A bylo to tu zase, jako by se tady místo Snapea ocitl někdo cizí. "Pane-"
"Chtěl bys trochu vody?" Snape k němu natáhl jantarově zbarvenou sklenici.
Harry se opatrně posunul na posteli až z poloviny seděl a opíral záda o pár nadýchaných polštářů. I po té malé námaze byl tak malátný, že musel na pár sekund zavřít oči. Když je znovu otevřel, Snape stále nabízel sklenici. Harry byl dost žíznivý na to, aby si ji vzal, ale ne dost na to, aby vypil cokoli. "Je tam něco jiného než voda?"
"Ne."
I tak ji Harry sledoval s nedůvěrou. Snape čekal. Nakonec to Harry vzdal a celou sklenici vypil. Kdyby mu Snape chtěl dát něco podezřelého, tak to mohl namíchat do toho nervového tonika, které zmínil.
Jakmile byla voda vypitá, Harry nevěděl co říct. Možná nějakou pěknou omluvu za opakované vyrušování ve Snapeově třídě, nemluvě o tom, že mu řekl- dobrý Bože. Harry se cítil hrozně, když si vzpomněl, co řekl Snapeovi, aby udělal se svým mutáčkem. Co to do něj k čertu vjelo? Ve svých rozumnějších chvilkách věděl, že si Snape nezaslouží, aby se s ním takhle jednalo. Jo, jo, nebyl nejmilejším člověkem na světě a byl nechutně veselý z toho, že Sirius zemřel, ale nebylo to, jako by Siriuse zabil sám, nebo s tím Belatrix pomohl.
A nebyl Snapeův nápad, nalákat Harryho na Odbor záhad oné noci...
Což přivedlo Harryho zpátky k hlavní myšlence. Nechat to běžet bylo zřejmě hloupé. "Tak," řekl Harry pomalu, "Voldemort."
I když slyšel mistra lektvarů samotného používat to jméno, tak pro něj byl pořád šok, že ho teď neokřikl.
"Ano."
Harry si nebyl jistý, co jej přimělo začít mluvit. Možná to, že Snape neříkal nic, nevykládal mu, co si má myslet o tom, co se stalo na hodině. Možná to bylo lehkým motáním hlavy nebo skutečností, že tu není nikdo jiný, komu by tyhle věci mohl říct. A vyslovit je musel. "Myslel jsem... myslel jsem, že mě zabije."
