„Mami, tati! Prosím vzbuďte se!“ křičela jsem zoufale a třásla jimi. Už jsem byla celá od krve, tak jako stěny a podlaha. A pak mi to došlo. Kde je Emily?!
„Emily! Emily!!!“ křičela jsem a myslela jen na to nejhorší. Rychle jsem seběhla dolů a vběhla do jejího pokoje. Byl rozbordelařený jako vždy.
Na posteli byl dopis.
„Ach ne...“ uteklo z mých úst po dočtení dopisu a já začala plakat.
'Milá Mirando. Děkuju ti za pomoc, bez tebe bych Emily nikdy nenašel. S pozdravem, Nicholas.'
Na dopise byl z druhé strany zvláštní znak, vlčí tlapa protkaná trním.
Kdo je sakra Nicholas? Emily!
„Slečno? Budeme vystupovat,“ probral mě ze vzpomínek hrubý hlas mého bodyguarda.
„Seš si jistá, že to chceš udělat?“ zašeptala moje nejlepší kamarádka Ivona. Samozřejmě, že jsem si jistá nebyla, ale potřebuju zjistit víc o klanu Wolfei. Potřebuju rozluštit tu značku.
„Ív, sama víš, že nejsem. Ale musím to udělat. Pro Emily.“ Selhal mi hlas, ale já nemohla dávat slabost najevo.
„Mirando, je to už víc, než dva roky. Nejspíš už bude...“
„Není mrtvá! A už nikdy to nezkoušej vyslovit!“
„Promiň,“ špitla.
Chápu ji, opravdu ano, ale mému rozumu nějak nikdo nemůže vysvětlit, že už by nemusela být mezi námi. A i tak se chci pomstít. Ušla jsem dlouhou cestu na to, abych to teď vzdala. Zjistím, kdo je Nicholas, proč unesl Emily a zabil nám rodiče. Dostanu svou sestřičku zpět! Emily, kde jsi?
„Připravte si tetování,“ ozval se znovu bodyguardův hlas a vytrhl mě z mého vnitřního monologu.
„Děkuji, Dalasi,“ odvětily jsme obě a odhalili dekolt s tetováním. Foxetie byl klan se znakem lišky.
Když jsme dorazili k bráně, vyběhli z vrátnice dva muži v černém. Sesunula jsem okýnko a ukázala tetování.
„Jsem Miranda a tohle je můj doprovod Ivona Montgomeryová,“ prohlásila jsem bez emocí s povýšeným výrazem. Muži kývli na někoho ve vrátnici a brána se bez hlesu otevřela. Naše doma vrzala.
Auto pomalu vjelo dovnitř a brzy jsme byli před luxusním dvoupatrovým skoro palácem. Drahé sochy, tmavá skla, všude samé kamery a bodyguargi. Sakra, to je luxus.
Vystoupily jsme s Ív z auta a počkali na někoho, kdo nás má doprovodit. Brzy se objevil mezi dveřmi takový malý, pobledlý, brýlatý chcípáček a pozval nás dovnitř. Veški jsme do obrovské chodby ze které vedly troje schody nahoru a jedny dolu, sametově hebký, díky sametově hebkému, rudému koberci na zemi jsem si málem rozbila tvářičku, protože jsem podpatky zapadala. Stěny z mahagonového dřeva se leskly za svitu plynových lamp a všude byly růžové keře, ale bez květů. Vedl nás nahoru po schodech, kde naštěstí nebyl koberec tak hustý a vysoký a pak dál a dál. Všude plynové lampy, to je divné. I tak jsem se musela pousmát, samý luxus, možná až přesvalení bodyguardi, perfektní kamerový systém a nerd. Ív to očividně taky přišlo vtipné.
„Ehm, přijde vám něco vtipné?“ zeptal se nerd, aniž by se na nás otočil či zastavil. Vždyť on i ráčkuje.
„Ale ne, to se nebojte, jen jsem se pousmála nad faktem, že vše je tu mohutné a vy jste takový...“
„Jsem Falcony, syn šéfa. O to větší trapas to je,“ zasyčel zlostně.
„Těší mě, Falcony. To je neobvyklé jméno,“ řekla jsem. Tak kápův synáček?
„Prý ho vybíral strýc,“ prohlásil tónem, který na mě jasně zařval, ať už držím hubu. Zrovna takový vysoko postavený člověk a je to zakomplexovaný kretén, který brzy bude mou propustkou blíž k Nicholasovi. Zlomyslně jsem se pousmála, což Ív zachytila a zavrtěla hlavou. Ta holka je fakt boží.
Teď jen vymyslet detaily.
__________
Ahoj, ahoj! Vím, že to zatím zní nudně, ale kdo četl můj předchozí příběh "Ztratila jsem samu sebe", ten ví, že se mi příběhy rozjíždí postupně. Nemám ráda takové to počáteční 'BOOM!!!' a zbytek nuda.
Tohle je můj první příběh o mafii, tak doufám, že se bude líbit.
Zanechte komentář, popřípadě hvězdičku a budu doufat, že vás to zaujme.
Vaše AmelieVF
ČTEŠ
Kde jsi?!
Action„Jsem doma!" zakřičela jsem, když jsem se vrátila ze školy. Dveře od domu byly jen zacvaknuté, takže už někdo doma je. „Halo? Mami? Tati? Emily?" zavolala jsem. Nikdo se neozýval. Asi jsou na zahradě. A pak se to stalo. Nahoře v patře se ozval výkři...
