Hockey player? No, thanks.

„Co tím chcete říct?“ křičel jsem na lékaře, který mi právě oznámil nejhroznější zprávu mého života.

„Je mi to líto. Vašeho otce se nám nepodařilo zachránit. Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách.“ odpovídal mi.

„Co se mu stalo? Vždyť hrál už tisíckrát předtím.“ ptal jsem se dál. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, před co jsem právě byl postaven. Ne! Můj táta nemůže být... Nemohl jsem ani vyslovit to slovo. Nebo jsem musel? Mrtvý.

Led, který jsem cítil po celém těle, mi nešel odbourat. Kapičky studeného potu mi pomalu začaly stékat po čele a zádech. Stál jsem na místě a nebyl schopen dalšího slova. Nebyl jsem schopen zastavit lékaře, který měl mému otci zachránit život po té nehodě. Nemohl jsem ani říct, aby neodcházel.

Měl jsem mu to dávat za vinu? Měl jsem na něj křičet a vyčítat mu to, co se stalo?

Ne. Bylo by to zbytečné.

Pomalu jsem se svezl na kolena a klečel na chladné zemi. Bylo mi jedno, že je mráz. Bylo mi jedno, že jsem měl v tomhle počasí na sobě jen mikinu s logem hokejového klubu, za který táta hrál.

Slyšel jsem kolem sebe hlasy. Ani jeden mi nebyl povědomý. Ignoroval jsem je. Zavřel jsem oči a přemýšlel.

Jak je něco takového možné? Vždyť před chvilkou jsem viděl svého tátu na ledě. Snažil se přivést svůj tým k vítězství. A pak? Zamotal se a spadl na ledovou plochu. Hlava v helmě se odrazila od tvrdého podkladu.

Já jsem seděl na tribuně. V moment, kdy jsem spatřil, co se stalo, jsem vyskočil z místa. Nezvedal se. Panický strach, který ovládal moje nitro se nedal popsat slovy. Absolutě jsem nevěděl, co se stalo. Ale v podvědomí jsem tušil, že tohle se jen tak nenapraví. Tušil jsem že tohle je prostě vážné.

Bylo mi úplně jedno, že na nohou jsem měl boty, jejichž podrážky byly špinavé. Bylo mi jedno to všechno kolem. Jediné na co jsem myslel, bylo dostat se na střed hřiště, kde leželo bezvládné tělo mého táty, jediného chlapa v mém životě, který mě podporoval.

Vtrhl jsem mezi jeho spoluhráče, kteří se kolem něj seskupili. V pozadí jsem matně slyšel, že někdo volá sanitku. Helma ležela o kousek dál. Tátův obličej byl strašidelně bledý. Mluvil jsem na něj. Křičel jsem, když nereagoval.

Ucítil jsem silné paže, které mě zvedly na nohy a vlekly pryč ze stadionu. Nohy mi na ledu podkluzovaly. Ale ani když jsme byli na betonové podlaze, nemohl jsem se bránit. Člověk, který mě táhl pryč byl ve všech ohledech silnější. Mohl jsem si divit? Jediné, co jsem v životě trénoval, byla hra na kytaru. Otočil jsem se za sebe a uviděl Chrise, tátova nejlepšího přítele. Přestal jsem se bránit. Chris mě chtěl jen chránit. Pomoct mi.

Z očí mi tekly proudy slaných slz, které jsem nemohl zastavit, ačkoli jsem se moc snažil. Nechtěl jsem ukazovat slabost. Jsem chlap, nebo ne? Ale něšlo to. Moje tělo ovládaly znovu a znovu vlny panických vzlyků. Rozlížel jsem se okolo. Snažil jsem se očima najít tátu.

Moje tělo dopadlo na dřevěnou lavičku před budovou stadionu. Neměl jsem to tady nikdy nijak zvlášť rád. Ale teď jsem věděl naprosto přesně, že od téhle chvíle to tu nesnáším. Nenávidím!

Jakmile se Chrisovy ruce vzdálily od mých paží, stoupl jsem si a chtěl se vydat zpátky za tátou. Nesnesl jsem to pomyšlení, že nevím, co se s ním děje.

Vzápětí bylo ale moje tělo odmrštěno zpátky na lavičku. Vzhédl jsem.

„Zůstaň tady. Adriane, opovaž se zvedout zadek z tý lavičky, rozumíš?“ zakřičel na mě můj zachránce/únosce ze stadionu, Chris.

Nevzmohl jsem se ani na slovo. Jen jsem se mlčky posadil na lavičku.

V té chvíli jsem uviděl přijíždět sanitku. Prudce zastavila před velkým vchodem. Z jejích útrob vyběhl doktor a dva zřízenci s nosítky. Ve vteřině mi zmizeli z dohledu za stěnou. Opřel jsem hlavu do dlaní a nechal pláči volný přístup. Řekne mi sakra někdo, co se tady sakra děje?

Za několik minut vycházeli všichni ven. Nikde jsem neviděl soupeře domácího týmu. Ale jediné, na co jsem se soustředil, byla nosítka. Neměl jsem ale příliš možností se k nim prodrat, jelikož ihned zmizely i s doktorem za dveřmi sanitního vozu.

Neměl jsem šanci si prohlédnout tátův obličej. Podařilo se jim ho probudit? Oživit ho? Co se mu vlastně stalo? To byly otázky, které mi běhaly hlavou, zatímco jsem se snažil vidět přes obrovská těla tátových spoluhráčů.

A teď? Klečím tady, na místě, kde ještě před chvílí stála sanitka, jako symbol naděje. Naděje na život. Život člověka, kterého miluju nejvíc na světě.

„Adriane...“ uslyšel jsem svoje jméno. Ten hlas jsem znal. Moje jméno. Dlouho jsem ji neviděl. Počkat.. dlouho? Dá se to tak vůbec nazývat?

Opustila tátu před šesti lety. Od té doby jsem ji neviděl, ale ten hlas prostě nějde zapomenout. Je to moje máma. Klekla jsem si vedle mě na zem a obejmula mě. Nechtěl jsem. Zazlíval jsem jí to, že nás opustila.

Nechtěl jsem, aby se mě dotýkala, aby na mě mluvila, aby se mnou měla cokoli společného. Ale nikoho jiného jsem tu teď neměl.

„Co se stalo, mami? CO se tátovi stalo?“ brečel jsem. Ona byla ten poslední člověk, před kterým jsem chtěl ukazovat city, ale copak to šlo jinak? Ne...

„Adriane, zlatíčko, tatínek měl srdeční zástavu. Doktor mi řekl, že podle intenzity té zástavy musel mít problémy se srdcem už dlouho. Jeho srdce nevydrželo tu námahu, které ho tatínek vystavoval díky tréninkům a celkově hokeji.“ vysvětlila mi a stisk jejích paží kolem mého těla zesílil.

Vytrhl jsem se jí. Prudce jsem se zvedl a sprintem se pokoušel co nejrychleji dostat z její přítomnosti. Z dosahu mučivých slov, která mě zraňovala. S tátou jsme tu vždy byli jedem pro druhého.

Otec a syn, hokejista a kluk, co kraje na kytaru a zpívá, a přece zároveň nejlepší přátelé. Doběhl jsem ke vchodu do šaten. Ani na okamžik jsem se nezastavil. Ani na okamžik jsem nezaváhal. Očima jsem hledal jeho věci. Spatřil jsem tmavě modrou sportovní tašku, přes ní přehozený tátův dres.

Sedl jsem si vedle na lavičku. Byl jsem tu sám. Opatrně jsem natáhl ruku a konečky prstů jsem se dotkl síťované modro-černé látky. Chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem si ho vzal do ruky a přetáhl si ho přes hlavu.

Nenávidím hokej! To hokej je jediný důvod tátovy smrti. NENÁVIDÍM HOKEJ!

Přehodil jsem si přes rameno tašku s jeho věcmi a do ruky vzal jeho brusle. Ačkoli to jsou všechno věci nenávratně spojené s hokejem, patřily jemu.

To tyhle věci, ty brusle, ten dres, který jsem měl přehozený přes jeho mikinu, ho dělaly tím, kým byl. Hokejista tělem i duší.

Žil pro ten sport. Dodával mu energii a chuť do života. To hokej bylo to, co mu pomohlo poté, co nás máma opustila. To hokej bylo to, co ho drželo nad vodou. A přet to všechno jsem ho teď nenáviděl.

Měl jsem chuť rozsekat ledovou plochu, zničit to všechno. Chtěl jsem doufat, že by mi to tátu mohlo vrátit, ale nemohl jsem. Na co plnit mozek planými nadějemi na věci, které se nikdy nestanou?

Do druhé ruky jsem vzal jeho hokejku a pomalu vyšel ven. Typická vůně umělého ledu a vůbec stadionu se mi nenávratně vryla do paměti a já věděl, že nikdy nenastane okamžik, kdy bych si ji neuměl vybavit.