Hockey player? No, thanks.

Chapter 2

„Vycházej s maminkou po dobrém, Adriane. Ona se o tebe postará, když já už nemůžu. Mrzí mě to, kamaráde. Chtěl jsem tě vzít na stadion. Chtěl jsem ti ukázat, jaký je to osvobozující pocit, bruslení. Pocit volnosti, když kovové nože bruslí kloužou po ledě. Je to pocit, jako bys mohl létat, víš Adriane? Vím, nemáš hokej moc rád, nic ti neříká. Ale prosím, zkus to. Zkus začít hrát. Udělej to pro mě. Chci, abys poznal ten pocit.“

„Ne, tati! Nenávidím hokej! To hokej je příčina toho, že tu nemůžeš být se mnou! Nenávidím ho!“

„Adriane, zkus to. Slibuju ti, pomůže ti to zmírnit bolest, kterou cítíš. Pomůžu ti Adriane. Budeš to milovat stejně, jako já.“

„Tati, ale ja nemůžu. Nemůžu hrát. Nemůžu ani stoupnout na brusle. Nemůžu jít na stadion. Tatínku, vždyť tohle je důvod toho všeho. Věděl jsi, že máš problémy se srdcem?“

„Adriane. Nevěděl jsem to.“

„A přestal bys hrát, kdybys to věděl?“

„Bez hokeje by můj život neměl náplň, Adriane. Ale kvůli tobě bych přestal. Nikdy bych vědomě nedovolil to, co se stalo. Nechtěl jsem tě opustit, synku. Ale teď mi nic jiného nezbývá. Sbohem.“

„Ne! Tati! Nechoď pryč! Nenechávej mě tu samotného! Tati! Tati! Prosím!“

„Miluju tě, Adriane. Nikdy tě nenechám samotného. Vždycky tě budu chránit. Zůstanu s tebou. V tvém srdci.“

„Tati!“ vykřikl jsem. Prudce jsem se posadil na posteli a podíval se na hodiny, které osvětlovalo měsíční světlo. Pronikalo sem skrz okno, na kterém nebyly zatažené závěsy. Půl třetí ráno.

„Tati...“ zopakoval jsem nahlas. Znovu jsem se rozplakal. „Je mi to líto. Vašeho otce se nám nepodařilo zachránit. Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách.“ Vzpomněl jsem si na slova lékaře.

„Potřebuju tě.“ „Adriane, zlatíčko, tatínek měl srdeční zástavu. Doktor mi řekl, že podle intenzity té zástavy musel mít problémy se srdcem už dlouho. Jeho srdce nevydrželo tu námahu, které ho tatínek vystavoval díky tréninkům a celkově hokeji.“ Bolelo to. Každá tahle vzpomínka.

„Nenávidím hokej!“ Ale můžu nenávidět něco, co táta tak moc miloval? Je to správné?

Znovu jsem si lehl a pokoušel se usnout. Nemyslet chvíli na nic. Nešlo to. Ani když jsem se sebevíc snažil.

Vstal jsem z postele, vzal si z rohu pokoje kytaru a sedl si s ní na postel. Moje prsty přešly po strunách a začal jsem hrát a zpívat.

Because of you

I never stray too far from the sidewalk

Because of you

I learned to play on the safe side so I don't get hurt

Because of you

I try my hardest just to forget everything

Because of you

I'm ashamed of my life because it's empty

Because of you

I am afraid

Because of you..

Because of you...

(Díky tobě

Jsem nikdy nesešel moc daleko z chodníku

Díky tobě

Jsem se naučil hrát si na té bezpečné straně, abych se nezranila

Kvůli tobě

Se strašně snažím na to všechno zapomenout

Kvůli

Se stydím za svůj život, protože je tak prázdný

Kvůli tobě

Mám strach

Kvůli tobě…

Kvůli tobě… ) (Kelly Clarkson – Because of you)

Moje oblíbená písnička. Prostě jsem dostal chuť si jí zahrát. Ve tři ráno. Vlastně se mi většina slov dokonce i shodovala se životem. Při posledním tónu jsem položil dlaň na struny, aby přestaly vydávat zvuky.

V pokoji nastalo naprosté ticho, přerušované pouze tikáním hodin na zdi. Zaposlouchal jsem se do zvuků domu. Mámina domu. Musel jsem sem jít. Nebylo to velké stěhování, protože má dům ve stejném městě jako měl táta. Naneštěstí tu bydlí se svým přítelem, kterého nesnáším. Ale kam jinam bych šel? Máma byla jediný člověk, který se o mě mohl starat.

Položil jsem kytaru vedle postele a doufal, že ráno na ní nešlápnu. Pomalu jsem se položil zpátky na měkkou matraci a uvelebil se v pozici na boku. Zavřel jsem oči a za chvíli mě pohltila říše snů.