Hockey player? No, thanks.

Chapter 5

„To nemyslíš vážně, že budeme bydlet v mrakodrapu, mami?!“ zeptal jsem se zděšeně, když nám taxi zastavilo před vysokou budovou.

„Ale no tak, Adriane. Je to jeden z nejprestižnějších bytových komplexů v New Yourku!“ ukliňovala mě, ale nedá se říct, že by se jí to nějak podařilo.

Když jsme nastoupili do výtahu, vážně jsem doufal, že náš byt bude někde maximálně v 6tém poschodí. Nijak zvlášť nemiluju výšky.

Doslova jsem se ale zděsil, když Josh zmáčkl poschodí s číslem 32. Výborně, výš už se náš byt nacházet nemohl. A to myslím doopravdy, vyšší poschodí už budova neměla.

Se zaujetím jsem sledoval měnící se barevná čísla, která se měnila s každým patrem. Výtah měl dvoje dvěře, a tak jsem se zvědavostí čekal, které se otevřou, když se objevilo číslo 32.

Díval jsem se na matku a Joshe. Josh vytáhl z peněženky kartu.

„Na co to je?“ zeptal jsem se se zájmem. Josh se na mě pobaveně podíval.

„Čekal jsi tady snad klíče?“ zasmál se.

„Dveře od našeho bytu jsou na čip, stejně jako to má celý mrakodrap, Adriane. Později si dáme vyrobit čip, který si budeš moci dát k ostatním klíčům, které dostaneš třeba ve škole.“ vysvětlila mi máma.

„Aha.“ odpověděl jsem jí, a vděčně se na ní podíval.

Vážně jsem nesnášel Joshe za to, jak si ze mě pořád utahoval. Možná to nemyslel zle, ale mě to vytáčelo.

Když Josh projel kartu slotem umístěným vedle jedněch z dveří, které se následně otevřely, zatajil jsem dech. Tak luxusní byt jsem si ani ve snu nepředstavoval. Je pravda, že jsem si nepředstavoval ani New Yourk, ale stejně.

Zařízení bylo vkusné a musím říct, že se mi tu líbilo. Jen podle toho, co jsem mohl vidět ze dveří výtahu, jsem pochopil, že rozloha bytu je stejná, jako byla ta našeho domu v Londýně. Jsou to naše dvě patra naskládaná vedle sebe, v podstatě.

„Kdo bydlí z druhé strany?“ zeptal jsem se.

„Druhé strany?“ podívala se na mě nechápavě máma.

„No, výtah má dvoje dveře, ne? Kdo bydlí za těmi druhými?“ vysvětlil jsem. Josh se znovu nahlas zasmál a odešel někam do útrob bytu.

Pochopil jsem, že bychom měli vejít i my, jinak nás výtah zase odveze dolů, a tak jsme se ocitli v prostorné místnosti, která sloužila zřejmě jako obývací pokoj.

„Ah tak. Tam nebydlí nikdo další, Adri. Celé patro je naše. Ty druhé dveře slouží jen tomu, abychom nemuseli složitě procházet celý být. V tvém případě to vlastně slouží jako jakási ochrana tvého soukromí. Z té druhé strany, jak říkáš, se nachází tvůj pokoj, koupelna, šatna a malá předělovací chodba. Nikdo tam nebude chodit, pokud neřekneš. “ usmála se na mě.

„Aha.“ řekl jsem znovu. Na nic jiného jsem se nezmohl.

Ano máma a Josh měli velký dům i v Británii, a jistě za jeho prodej dostali spoustu peněž, ale že se vzmůžou až na tohle? Vždyť to je byt skoro v centru NY, a ještě k tomu tak obrovský!

Abych se opravil, máma se vzmohla. To ona vydělávala většinu peněž. Josh pracoval jako řidič taxi, což mu moc velké výdělky nepřinášelo. No, jak vidím, máma, jako obchodní ředitelka stavební firmy, si přišla na slušné peníze.

Na jednu stranu si to zasloužila za to, jak tvrdě pacuje častokrát celou noc až do rána. Na druhou stranu to ale nic nemění na tom, že jí nikdy neodpustím, jak nechala tátu. Proč jí připadal, a nejspíš i připadá, lepší Josh, to nepochopím pravděpodobně ještě hodně dlouho, dokonce bych tipoval, že nikdy.