Secret Family (NCIS LA)

3. kapitola

Probudily mě hlasy.
Pomalu jsem rozlepila těžká víčka a ačkoliv mi to připadalo neuvěřitelně těžké, podařilo se.
Avšak ostré bílé světlo nebylo vůbec milosrdné. Nejen pro oči, ale začala mě opět bolet hlava na připomínku, co se stalo.
Tak mrtvá zjevně nejsem.
Okamžitě jsem semkla víčka zpátky k sobě, aby bodavá bolest přestala.
"Kurva, do hajzlu." zaklela jsem a snažila se utišit bolest nehybností.
"Co ten slovník, Juliet?" Ozval se vedle mě povědomý hlas.
Nevěděla jsem, že jsem nadávala až tak nahlas.
Pomalu jsem otočila hlavu doprava za hlasem a malinko otevřela oči na škvíry.
"Dobré ... eee..." Za boha jsem si nemohla vzpomenout, jaká je denní doba.
Ráno? Odpoledne?
"Večer, Juliet." pomohla mi Hetty a zkoumavě se na mě zadívala. Přikývla jsem.
Uběhlo pár minut.
Oči si už částečně přivykly na světlo a já se pokusila, pod Hettyiným orlím pohledem, nějak posadit. Byla jsem v nemocnici, jak bylo zjevné, a tipovala jsem, že ležím na JIPce, soudě všemožných hadiček, vedoucí do mě a všelijakých pípajících přístrojů, které byly jediné, co v místnosti dělalo jakýkoli zvuk.
Pár chvil jsem se udržela na  loktech,, ale  byla jsem hodne  zesláblá a zase jsem se s  malým žuchnutím vrátila na stejné místo.
Pohlédla jsem na Hetty a zjistila, že se nedívá na mě, ale za mě.
Pomalu jsem otočila hlavu a dívala se do očí těch dvou osob, které jsem si jako poslední pamatovala, než všechno zčernalo.
Nechápala jsem, kdo jsou a co tu dělají.
Hetty je chtěla dorazit za mě, ale tak, abych z toho něco měla?
"Hetty?" Zeptala jsem se potichu, aniž bych se otočila zpět na ní.
"Juliet, to jsou agenti z mého týmu." Odpověděla mi jmenovaná na nevyřčenou otázku, přičemž kdyby to šlo, slovo 'mého' je třikrát silně podtrženo.
"Speciální agentka Kensi Blyeová a detektiv Martin Deeks."
Oba se mírně pousmáli, když říkala jejich jména.
Pokusila jsem se usmát zpět, ale moje svaly ve tváři ještě nebyly úplně při smyslech.
"A to je moje vnučka, Juliet Sny- ... hm... Juliet." představila mě Hetty a skoro pyšně se usmála. Oba při slově vnučka vykulili oči. Hetty se asi moc nechlubí svou rodinou.
Krátké ticho přerušil obdivný hvizd.
"Vnučka? Páni! Ale je to pochopitelné, jako by z oka vypadla Hunterové." usmál se Deeks, který tu novinku vstřebal rychleji.
"Až na ty oči, samozřejmě. Ale Hetty, proč jste se nikdy nesvěřila? To nám nevěříte?" ozvala se agentka a mě bylo jasné, že z těch dvou ji napadají logické otázky, přičemž detektiv všechno hodí za hlavu a žije jen dneškem.
"On si to nepřál hlavně Julietin otec." vysvětlila Hetty stylem, jako bych tu vůbec nebyla. To se o mě nemohli bavit, když jsem byla v limbu?
"Aha, taky agent?" zeptala se agentka a při těchto slovech se opřela o futra dveří a Deeksovi koukala jen hlava.
"Ano, ze CIA."
Následoval výbuch smíchu.
"To jste musela mít radost." dostal ze sebe mezi smíchem detektiv a Kensi protočila panenky. Hetty na pár vteřin zavřela oči, taktně počkala, až se Deeks dosměje a věnovala mi rychlý a nejspíš omluvný pohled.
"Pochopitelně, že jsem z Michaela Snydera radost neměla, ale byla to Laurenina volba a koneckonců byla, je a vždycky bude mou dcerou, takže jsem to respektovala."
Nastalo hrobové ticho, těm dvoum spadla brada, já se podívala na Hetty, jestli to myslí vážně a Hetty se dívala do země.
"Sny-Snyder? Takže... ona je... Snyder?"
vykoktal detektiv a zaraženě střídal pohledy ze mě a na Hetty, jako by sledoval tenisový turnaj.
"Taky mě těší." podařilo se mi něco říct, na svou chabou obhajobu.
Oni znali tátu?
Než stačil kdokoliv zareagovat na má slova, dovnitř vpadla sestra s blond vlasy svázanými do copu.
"A hele, slečna už se probudila, tak skočím pro doktora. A poprosím vás, abyste odešli, aby vyšetření mohlo být kompletní." Usmála se na osazenstvo a tímto jemným způsobem jim naznačila, že mají vypadnout.

"Tak asi dobrý, ne?" zeptal se mě doktor, který mě přišel zkontrolovat, zatímco jsem se trochu neohrabaně soukala zpět do oblečení.
Doktor, takový postarší týpek s prošedivělými vlasy a optimistickým pohledem na svět. Od chvíle, co vstoupil do pokoje, ve mě vzbuzoval důvěru.
"Jo, je to lepší." přitakala jsem.
"A příště dávej na schodech pozor. Ok?"
Nechápavě jsem se na něj, při natahování nemocniční košile podívala.
"No, jinak budeš v limbu mnohem déle, než jsou dva dny." dodal opatrně na můj nechápavý výraz.
Cože? Dva dny?
‎Vytřeštila jsem oči. A pak mě napadlo, že něco asi řekla Hetty. Nějakou krycí historku. Předvedla jsem proto ukázkový výraz, jako by mi to došlo a vyloudila něco jako omluvný úsměv a pomalu jsem přikývla.
Doktor se usmál a s přáním hezkého dne vyšel ze dveří.
Sestra s blonďatým copem, z jejíž jmenovky jsem se dozvěděla, že se jmenuje Cathy, se na mě konejšivě usmála a když jsem se konečně vydrápala zpět na postel, protože po tom dlouhém ležením jsem si odvykla chodit, tak mě opět připojila na kapačky.
Krátce poté odešla i ona.
Byla jsem unavená, že jsem rovnou usnula.

"Snyderová, spíš?" Ozval se tichý hlas blízko mého ucha.
"Deeksi, nech ji, sakra, spát."  Okřikl ho potichu jiný.
"Já bych měl na ní pár dotazů." řekl zase ten první.
"Strč si ty dotazy někam!"
"Souhlasím." zamumlala jsem a přinutila se otevřít oči.
Agentka Blyeová a detektiv Deeks u mě seděli, jako by se nechumelilo, každý z jedné strany.
"Blbče! Vzbudil jsi ji!" nahnula se agentka a plácla detektiva do ramene.
"Au! Kensalino, už byla vzhůru, že jo, mrně?" S poslední otázkou se otočil na mě a pohledem mě žádal o podporu. Mírně jsem se usmála.
"V pohodě." Ubezpečila jsem oba.
Agentka po mě hodila pohled, jako bych se každou chvíli měla sesypat. Podepřela jsem se lokty a podívala se kolem
Musela jsem spát už nějakou dobu, protože venku už byla tma, navzdory tomu, že Hetty tvrdila, že je večer, rozhodně venku ještě bylo světlo
Podívala jsem se po mé společnosti a viděla, že oba mají u sebe hromádku karet.
Po tváři se mi rozlil úšklebek. "Hazard?"
"Jeho nápad!" Ukazala na detektiva agentka. Deeks se nafoukl a my dvě se rozesmály.
"Abych si tě přece jenom neodvedl k výslechu." rýpl si do mě.
"A co tak nutně potřebujete vědět?" uchechtla jsem se.
"Třeba něco o Snyderovi."
"Aha." posmutněla jsem. "A co přesně?"
"Heh... hele, já vím, že ti asi chybí, pro nás to byl ale neuvěřitelný šok. Znali jsme ho, sice jsme ho moc nemuseli a nikdo nevěděl, že má dceru. To samé o Hunterové, ale zase na druhou stranu Hetty si umí držet tajemství i soukromí a-"
"Deeksi, když už jsi jí nasypal sůl do rány, tak přejdi k tomu podstatnému!" prohlásila agentka a vyvedla detektiva z myšlenek.
"Ehm, jo jasně. No, takže jaký byl? My jsme ho znali tedy jako agenta a určitě byl doma jiný a v práci jiný, tak..." nedokončil schválně větu, abych si to mohla domyslet.
"Ok. No, tátu jsem vídala jen o víkendech. Když jsme ještě bydleli všichni spolu, bylo to jako na houpačce. Každý večer se máma bála, že se táta nevrátí. Tehdy pracoval v nějaké utajené rozvětce a bylo to dvakrát tak nebezpečné, než když byl normální agent v terénu. Když se po několikáté vrátil jen tak tak v celku, dohodli se s mámou, že se rozdělí a budeme dohromady na víkendy, které nebude muset táta absolvovat v práci. A táta jaký byl? Spojenec proti mámě. Naše alfa a omega se stávala z věty: už se vyřádila?" oba se rozesmáli.
"Nedokážu si představit Hunterovou jako generála rodiny." vyprskla agentka.
"Jo, mamka se zdála, že je flegmatická, letargická a ten typ člověka 'mouchy snězte si mě'." usmála jsem se. Už jsem se docela uvolnila a bylo příjemné o rodičích mluvit
"A dál? Co Snyder? Nedokážu si zase jeho přestavit, že by nějak Hunterové nabíhal, nebo se jí pokoušel sbalit." chechtal se dál detektiv.
My s agentkou na sebe jen mrkly.
"Tak ti tu tedy děláme stráž. Tykej mi. A i jemu. Já jsem Kensi a on je Marty." usmála se na mě.
"Ráda." oplatila jsem jí úsměv.