Right to love

Kapitola 3: Tvrdá realita

Utíkala hustým lesem. Byla tma. Vysoká klenba z listí stromů nedovolovala měsíčnímu svitu, aby ji pomohl najít cestu ven. Byla tak unavená, ale strach jakoby jí dodával sílu utíkat. Uslyšela za sebou hlasité funění monstózně velkého vlka. Dusot jeho těžkých tlap ,dopadajících do měkkého ,krví nasáklého mechu, byl slyšet ve stejném tempu, kterým běžel. Tlap, tlap, tlap, křup.Tenká větvička, praskla pod jeho vahou a varovala tak Minori, že monstrum, jež jí sledovalo, je až v nepříjemné blízkosti. Doháněl ji. Snažila se přidt na tempu, ale její nohy samovolně zpomalovaly. Ne, prosím! Tohle ne! křičela na sebe v duchu zoufalá dívka. Slzy už měla na krajíčku. Nechci takhle umřít...ještě ne! V tom se ozvalo vlkovo bolestné zapištění a zašustění listí, jak žuchnul do nějakého křoví.

Minori se zmateně ohlédla. Před ní stál černovlasý mladík, v ruce třímajíc katanu. Byl k ní však otočen zády a tak mu neviděla do tváře. Vděčila mu však za život. Chtěla k němu dojít a poděkovat mu, avšak než stačila cokoliv říct, muž se na ni jen ohlédl a řekl rozhodným, ale klidným hlasem: ,,Utíkej. Já ho zdržím!"

Min chtěla něco namítnout, ale on ji zarazil. ,,Běž!" To už monstrum vstávalo a zmateně se rozhlíželo po útočníkovi. Dívce se strachem stáhlo hrdlo. Otočila se a běžela pryč zanechávajíc běsnící příšeru spolu s odvážným chlapcem daleko za sebou. Konečeně nazarila na lesní cestu. Doufala, že jí pomůže najít cestu ven. Rozběhla se po ní. V dálce zahoukal sýček. Zase za sebou uslyšela jakési hluboké oddychování. Ale ne. pomyslela si. Ten vlk ho musel roztrhat na cucky. Celá zadýchaná běžela dál, když v tom ji někdo chytil na ruku a vtáhl ji za nějaký starý strom. Min leknutím málem vykřikla, to by jí ale ta neznámá osoba nesměla přiložit dlaň na rty. Postava si ji přitáhla k sobě a tiskla se na strom.

Dívka vzhlédla. Byl to ten samý kluk, který se jí před tím snažil zachránit! Udiveně na něj zírala. On zadumaně hleděl zpoza stromu, byl stále ve střehu. Když ale nebezpečí pominulo, pustil Minori a podíval se na ni. Mile se na ni usmál. Ona mu úsměv oplatila. Přišel blíž k ní. Minori na něj zírala. Nadechla se a začala otázku: ,,Proč jsi mě-" nestačila ale domluvit, protože to už ji mladík, něžně políbil na rty. V další vteřině se od ní odtáhl a usmál. ,,Pro tohle."Už-už by jí byl políbil znova, ale to se už ale Minori oddtáhla jako první. Zaslechla podivně povědomý hlas. Ještě podivnější ale bylo to, co jí říkal. "Vstávej, ty líné nemehlo! Už je den!"

V tom konečně pochopila. Pohlédla do zmatených očí toho chlapce a...

Unaveně otevřela oči. Nad ní se nakláněl mračící se obličej nějaké báby. Šklebila se na ni a z jejího obličeje téměř sálal vztek a podrážděnost. Vrásky ji při tom brázdily celý obličej a dodával ji tak autoritativní nádech, který ovšem její pisklavý hlas postrádal. Bába, tak sedmdesátiletá, na ni zírala a vyháněla ji z postele. Nakláněla se nad Minori a nadávala jí do líných sviní, darmožroutů a darmošlapů. V ten moment si dívka všimla, jak ženě trčí z nosu několik tmavých chlupů a další jí rostou z velké bradavice u nosu. Husté obočí jí zakrývalo kus očního víčka a řídké prošedivělé vlasy, celé umaštěné, rámovaly její obličej, který byl i bez nich už dost hranatý.

Minori protočila oči a posadila se. Promnula si rozespalé oči a prohrábla si vlasy. V noci toho moc nenaspala. Sotva pár hodin. Vzhledem k tomu, že přijeli jen krátce po půlnoci, kdy museli překonat několika hodinovou cestu sem, bez jediné přestávky a ve starých nechutných šatech a potom, co strávili hodinu či dvě dáváním se dopořádku, nebylo divu, že je pořád unavená. Pohlédla směrem k oknu. Tma. Slunce ještě nevyšlo, ale brzo určitě vyjde. Ohlédla se zpět po své posteli. Tak ráda by se do ní opět svalila, ipřes to, že byla nepohodlná a vrzala snad i při dýchání. Teď na ni rozespale mžourala začervenalýma očima. V tom dostala menší ránu do hřbetu. Ohlédla se.