Vlčí sny

„Kde to jsem? Haló, je tu někdo?" volala jsem zhrublým hlasem. Připadala jsem si jako v temném tunelu, odkud se jen vzdáleně ozývaly hlasy.

Konečně se mi podařilo otevřít obě oči. Byla jsem v prostorné a na můj vkus snad až příliš osvětlené místnosti. Nade mnou se sklánělo několik mužů.

„Kdo jste?!" přikrčila jsem se nedůvěřivě a muži se po sobě s úlevou podívali.

„Klid, musíš ještě odpočívat. My jsme Simonsovi. Jak se jmenuješ?" oslovil mě ten nejstarší z nich. Hádala bych mu něco kolem padesátky, i když vypadal, že by mohl být třeba filmový herec, kdyby chtěl.

„Já jsem- Já... já... já... Nevím," vykoktala jsem. Zmocnil se mě strach. „Kde to jsem, co se stalo?" V hlavě se mi rozduněla kovadlina bolesti. Proboha, kdo jsem?! Co tu dělám? Podívala jsem se na své tělo. Pod bílou přikrývkou se rýsovaly všechny končetiny, ale levá noha mi téměř vibrovala bolestí.

„Jsi v Redwillu, poblíž Fort Albeny," vysvětloval muž.

„To... to je v Kanadě, ne?" Postavy kolem mé postele se rozesmály.

„Ano, to je Kanada," pokýval muž pobaveně hlavou.

„Ale co já dělám v Kanadě?! Žiji přece v... Nevzpomínám si!" Proboha, co se mi to stalo?! I tříleté dítě ví, kde bydlí! Začala se mě zmocňovat panika.

„Nesnaž se vzpomenout si, jediné, čeho tím docílíš, bude šílená bolest hlavy."

„Jako by mě už tak nebolelo celé tělo! Co se mi vlastně stalo? Jak jsem se sem dostala?" Mírně prošedivělý hromotluk se podíval na ostatní, na které jsem ještě pořád nedokázala pořádně zaostřit, a začal vyprávět.

„Já jsem tě našel. Byla jsi v jeskyni nad horkým pramenem. Šel jsem pro vodu a slyšel sténání. Pokračoval jsem po hlase a tys tam seděla opřená o skálu a vůbec jsi mě nevnímala. Blouznila jsi z horečky. Doktor říká, že jsi před tím musela být v komatu minimálně několik hodin. Všude kolem tebe byla krev. Asi si nevzpomínáš, co tě napadlo?" Zamítavě jsem zavrtěla hlavou. Snažila jsem se přimět zrak ke spolupráci, abych viděla, kdo to vlastně stojí kolem mě. Rozeznala jsem jen tři siluety, i když každá z nich by asi snadno vydala za dva.

„Kdo jste?" kuňkla jsem. Připadala jsem si šíleně bezmocná, když tu nade mnou tak stáli a prohlíželi si mě. Slova se opět ujal ten nejstarší.

„Já jsem Thimothy Simons a tohle jsou mí synové, Tyron a David. Ještě se seznámíš s Melisou, ale ta přijede až zítra, musela jet pro zásoby. Na, vypij to, pomůže ti to usnout. Musíš hodně spát, potřebuješ to." Pan Simons mi podal sklenici vody a já jsem ji vděčně vypila. Tyron si ode mne vzal prázdnou sklenici a všichni odešli z pokoje. Ještě se za nimi ani nezavřely dveře a já už nevěděla o světě.

***

Lesem se mihl stín. Vlk se postavil a zavrčel, aby varoval ostatní před blížící se hrozbou. Nyní mu po boku stanuli všichni. Tři vlci a dvě vlčice.

Jeden ze samců byl starší, hnědý vlk s šedavými znaky, který vypadal, jako by toho už mnoho zažil. Druzí dva vlci mu byli podobní. Tak podobní, že se nemohlo jednat o nikoho jiného, než o jeho příbuzné.

Jeden z mladých vlků byl menší, ale zato statnější postavy. Vykazoval svému bratrovi jisté známky podřízenosti. Jeho bratr, nádherné zvíře s temně černou lesklou srstí a pevnými svaly, byl nepochybně vůdcem smečky.

Jedna z vlčic, podle podoby i chování se jednalo o jejich sestru, se přikrčila při pohledu na druhou vlčici. Ta sice kulhala, ale nijak to nenarušovalo její divoký vzhled. První vlčice, ačkoliv byla starší než Kulhavá, se jí podřídila a přenechala jí místo vůdčí samice. Kulhavá vlčice se tázavě podívala na Starého vlka, jako by žádala vysvětlení. Ten jí pokynul hlavou, aby ji upozornil na šelest z houští.