Dynastie

Ráno

Probudil mne zvuk spadlé keramiky na zem. Zvednul jsem se a rozhlédl po pokoji. V rohu stála rozechvělá pokojská nad rozbitou vázou. Pomalu vzhlédla ke mně. Když se naše oči potkaly, padla na kolena. "MŮŽETE MI VYSVĚTLIT, CO TADY DĚLÁTE?!"
okřikl jsem ji. Pokojská sklonila hlavu ještě níž a tichým, třesícím se hlasem vztáhla prosbu; "Moc se Vám oml-louvám V-vaše V-ve-veličenstvo, s-snažně Vás p-pr-pro-s-s..."ZMIZTE MI Z OČÍ!!...A ZAVOLEJTE MI KOMORNÍKA!" Rozčílil jsem se. Pokojská se rychle zvedla a zamířila ke dveřím. Ještě přede dveřmi se zastavila, otočila a uklonila. Pak běžela za komorníkem. Já se položil na záda a nachvíli zavřel oči. Otevřely se dveře a vstoupil komorník. "Zdravím Vaše Veličenstvo." Princovi se rozzářily oči. "Yohi..." Zarazil se. "Jaktože jsi tý děvce povolil vstup?!" Yohio se usmál a s chladným hlasem odpověděl; "Byl jí povolen vstup pod podmínkou, že Vás nevzbudí...A měl byste se obléknout. Dnes bude pro Vás zajímavý den." Chvilku mi trvalo než mi to došlo.

    Dneska jsem ji měl potkat. Tu vévodkyni. Sachiko bylo její jméno. Sachiko Kobayashi. Přemýšlel jsem o ní celý večer. Než jsem usnul. Rozrušil mne Yohiův hlas: "Nad čímpak přemýšlít-Nad tou vévodkyní." Přerušil jsem ho. "Je krásná? Hodí se vůbec ke mně?"
"Je překrásná."
"Ty's jí viděl?"
"Ano. Samozřejmě. Navíc následníkovi trůnu by nezasnoubyli nějakou dívku z venkova."
Vzdechl jsem. Už jsem byl skoro oblečen. Vypadal jsem, jak kdybych šel na maškarní bál. Jak mám v tomhle vypadat důstojně? Ale ona bude asi taky vymóděná. Teda doufám... Dovnitř vkročila moje matka. Když jsem se otočil, hrklo to ve mně. "Vidím, že vše jde jak plánováno bylo." Yohio se uklonil.
"Yohio!"
"Ano Vaše Veličenstvo?"
"Už můžete jít. Zvládneme to sami."
Yohio se otočil ke mně a uklonil se. Pak odešel.
"Opovaž se jakkoliv ztrapnit."
"Ano."
"Chovej se co nejdůstojněji. Jak jsme tě učili.
"Dobře."
"Vévodkyni si vezmeš za manželku. Už jsi s tímto jistě obeznámen."
"Mhm."
"Žádné "mhm"!"
Vzdychl jsem. Jak se otočila, já převrátil oči. Nesnášel jsem jí. Furt a furt mě komandovala, dělej to a dělej tohle, proč to takhle děláš. Ani jednou se neusmála, za celý moje dětství, ani jednou..

O hodinu později
Stáli jsme v zámeckých zahradách. Před bránou už čekal kočár s bělouši. A císařovna ješte jednou; "Nezapomeň."
Ignoroval jsem její poznámku a rozloučil se. Ta vévodkyně musí být unavená, když mi probíhala hlavou celý den. Když se kočár rozjel, ještě naposledy jsem se ohlédl.

Jeli jsme městem. Vypadalo to tam příšerně. Všude byla špína a vrány. Lidi neměli na sobě nic jiného než otrhané pytle. V tomhle království já žiju? Ale zaujalo mě něco jiného. Jak jsme jeli kolem fontány, na mostě stálo děcko. S dlouhýmy, modrýmy vlasy. Oči mělo stejně zbarvené. Jen tam stálo a koukalo na mě. Zaujala mě její barva vlasů. Z dálky byly vidět.

...Nemohl jsem tušit, že mi to děvče za pár let změní život...

Za chvíli jsem stál před velkým zámeckým sídlem. Namířila si to ke mně starší dáma. Asi hlavní služka. "Paní na Vás čeká v zahradách..." oznámila tenkým, však hlubokým hlasem. Vedla mne až k vévodkyni. "Zde Vás nechám o samotě." oznámila. Pomalu odešla.

Rozhlédl jsem se kolem dokola. Zámecké zahrady vypadaly úchvatně. Všude byly květiny různých barev, avšak převládala bílá kamélie. Všiml jsem si, že bílá převládala všude. Nejenom v květinách, ale i v ozdobách, i zámek byl převážně bílý. Vítr mi čechral vlasy.

Z mého přemýšlení mě vyrušil sladký hlas. Otočil jsem se, abych zahlédl tu líbeznou oktávu. Nečekal jsem toho, který tam stál.
"Ta..u.."
Ani ona mne nečekala. Zakoktala, moc se to k hraběnce nepatřilo, ale já měl na mysli jiné věci. Bylo to přesně tak, jak to Yohio říkal. Její krása mne ohromila. Nedokázal jsem se chytit žádných slov, všechna se rázem vytratila.