Dynastie

Fontána

Projel tu kočár tažen dvoumi bílími koňmi. Ty koně byli nádherní. A ten člověk musel být šťastný. Neznal hlad ani chudobu. Musel žít jak v bavlnce. Strkli do mě dva běžící chlapci. Pronásledoval je voják. Běželi směrem z města. Vánek si hrál s mými vlasy. Vyděsil mě křičící mužský hlas; "CO TAM STOJÍŠ?! POJĎ NÁM POMOCT!!" Jako každý žebrák jsem musela odmalička makat. Od rána do večera. Za pár Yenů. Jsem tam jenom na obtíž. Nemám potřebnou sílu...

Je večer. Stmívá se. Já se loudám potemnělými ulicemi a hledám místo k odpočinku. Už nevidím na cestu... "uGh!"
Zakopla jsem o něco... nebo spíš o NĚKOHO.
Kousek od mých nohou seděla blonďatá dvojčata s modrýma očima. Seděli tam a koukali na mě. Nastala chvíle ticha. Nakonec jsem se zvedla a popošla k nim. "Moj' 'méno jest Mik- Ri~in." Ani jsem to nedořekla a skočila mi do řeči bloňďatá holčička. "Rin a Len." Představila i kloučka. Usmála jsem se a dále šla svou vlastní cestou. Za pár minut jsem si všimla, že dvojčata jsou za mnou. Zastavila jsem se a otočila se na ně. "Nechcete rovnou zůstat se mnou?" Rozzářily se jim oči.

Našla jsem si kamarády.