Smrt bílého jelena

3. zpěv - část druhá

  Měkkým sněhem, tvrdým ledem 

mašíruje jako jeden 

prořídlý ten třetí pluk.

 Uším stále stejný hluk,

 hučení nekonečné bouře

 a smutná, dřív veselá píseň,

ani z cigaret kouřem 

nedaří se zahnat tíseň. 

Vítr zpívá teskné tóny 

na hranici slyšení. 

Údery srdce jako zvony 

bim bam, bim bam, 

rukou úzkosti zaškrcený,

 každý v davu zůstal sám. 

 Jen jedno světlo na konci tunelu, 

kráčí hrdě, vzpružně Otta,

 ve stádu lidí v průčelu 

čilé plány v hlavě motá. 

Pro něj sníh co smetana, 

pro něj bouře coby pohlazení, 

které mu už měsíce není 

a zima mu družkou vítaná. 

Jeho plamen ještě nevyhasl, 

s představou Moravského krasu 

kráčí hrdě dál a dál, 

neb vidět si ho znovu přál.

 Předešlé noci pod dekou

 vybavil scénu odvěkou, 

kde Praotec Čech překonal cíp

 přenádherné hory Říp.

 A jak se tak zadíval dolů 

stáli tam oba dva spolu. 

I proto chtěl na dále žít, 

v zemi kde vládl blahobyt.

 Už odletěli všichni ptáci, 

ač měli víc než jindy práci. 

Stejně tak i všichni savci

 a v řekách, jezerech plavci. 

Tu ztížil se mžikem terén

 a jako boží zázrak hleděl 

na Ottu bílý jelen,

ani pohybu náznak.

 Opatrně zamrkal,

tu stydlivě kopýtkem

 chtěl vykročit korýtkem, 

než ho granát rozsekal. 

Ticho prolomil křik, 

zima jako v pantoflích 

a hrnou se dopředu, 

zpívajíc válečnou koledu 

ruští vojáci četní 

s karabinami a šavlemi.

 S pohledy zapálenými 

útočí vždy po setmění. 

 V očích zračí lesklý odraz

 strašlivé zmírající krásy.

 Padají životy jak vlasy, 

každé doby věčný obraz.

 Výstřelů a řinkotu melodie

 se s tóny nářku mísí,

 doléhá až dolů k mízí, 

co na zimu pod sněhem se skryje.

Mezi strmými kopečky

tak nečekaně

 coby tvrdý úder dlaně 

padl Otta do léčky. 

Napadlo ho řešení, 

nedbaje smrti vězení, 

sám mezi hory dál a dál 

nepřítele odlákal.

 Ti co o terénu nevědí, 

může se lehce stát,

 že stejně jako Otta, 

jehož těžká levá bota,

spadnou do pasti medvědí.

 Pozdě se pak Boha ptát, 

pozdě planých zpovědí.