Marcus a Martinus. Ti dva slavní kluci co cestují po celém světě. Mají štěstí víc jak rozumu. Co kdyby to bylo jinak? Co kdyby Marcuse a ani Martinuse nikdo neznal? VÍC V KNIZE...💜💜💜💜
Bude to divný. Všechno jinak. Ach jo. Snad si najdu nějaké kamarádi a třeba taky boyfrienda. Na to jsem teď nemyslela...
Z POHLEDU MARCUSE:
Když jsem vstal. Tak jsem si jak si tak si neuvědomil, že jsem trochu zaspal. No vlastně, ne jenom já. Jakmile jsem šel do koupelny, zjistil jsem, že je tu nějaké ticho. Což není v naší rodině zvykem. Protože Gunnarsenovi jsou obzvlášť ukřičená rodinka. Okamžitě jsem přiběhl k Emmě. No ona si tam v klidu SPALA a to se tak těšila. Na nic jsem nečekal. „Emmo Gunnarsenová! Dělej vstávej! Zaspali jsme!"
Z POHLEDU EMMY:
Vůbec jsem z toho neměla radost. Nevěřícně jsem na něj koukla, protože já jsem vždy vstávala brzo. Ale jak mile jsem se koukla na svůj nový mobil. Okamžitě jsem zjistila, že je 7:00. Rychle jsem vyletěla do koupelny se upravit. Po ranní hygieně jsem se dostala k oblečení. Nevěděla jsem, co si vzít na sebe a tak jsem zvolila triko mikinu v šedé barvě a na rukávech byly bílé pruhy. Bála jsem se, že bude chladno a tak jsem si vzala bledě modré džíny s dírkami. Poté jsem vše doladila s novými botami. Byli přímo božské. Pro někoho to byly jen tenisky. Pro mě ta nejpohodlnější obuv na světě.
Z POHLEDU MARTINUSE:
Když na moje dveře zaklepal Marcus. Myslel jsem, že ho zabiju. Už jsem byl ustrojen. A musím uznat, že jsme dvojčata a dokonce pro naše rodiče obtížná k rozeznání tak jsme byli extravagantně sladěný. Já jsem si vzal mikinu v barvě baby růžové a červenou kšiltovku. Nemohli chybět extra oblíbené bílé džíny a pohodlné triko. A co moje obuv? No zkrátka. Gunnarsenovi rádi tenisky. Můj brácha měl bílou košili s nějakým vzorem a černé džíny.
Mamka s tátou už byli v kuchyni a chystali nám snídani. Najedli jsme se a už byl čas vyrazit do školy. Táta musel jít dřív do práce tak nám popřál hodně štěstí ve škole. „Mami tak asi už můžeme jed." Vyjeli jsme a zastavili jsme padesát metrů od školy. „Zlatíčka moji. Ať se vám daří." Roztomile se usmála a nechala nás jít.
Šli jsme do tříd podle map, které jsme dostali od pana ředitele.
Z POHLEDU MARCUSE A MARTINUSE: Vzhledem k tomu, že nám táhne na 15 let tak jsme v devítce. Emma je mladší a proto je v sedmičce. „Dobrý den děti. Dnes tu máme dva nové studenti. Přistěhovali se k nám nedávno a tak bych chtěla aby se nám představili." Uvolnila nám místo a bylo to jen na nás. „Ahoj. Já jsem Marcus, ale říkejte mi prosím Mac. Je mi 14 let a miluju červenou a jsem z Norska." Všichni se jen tak divně podívali. „Čus já jsem Martinus, ale ocením přezdívku Tinus. Jsem dvojče Maca a MILUJU modrou." Měli jsme celkem milou učitelku.
Z POHLEDU MARTINUSE: KDYŽ jsem ji viděl tak jsem si říkal, že s ní mít nic nebudu. Ať to je kdo to je tak má smůlu. „Pane Martinusi běžte si sednout k Veronice. A ty Marcusi si sedmi tam o kus dál k Teri. Vítejte." Doprčic. Proč mě prosadila zrovna tam?! „Ahoj." Pozdravila mě, ale já ji nic neřekl. Do prdele co to se mnou je?!
Z POHLEDU MARCUSE: „Ahoj Marcusi." Pozdravila mě nějaká holka. „Ahoj? Asi jsem v tom zmatku nezaznamenal tvoje jméno." Koukla na mě. „Jé Promiň. Já jsem Teri." Věděl jsem, že mě má možná ráda. „Aha. Hmm. To je pěkný jméno." Furt se smála. Rozhodl jsem se. Napsal jsem na papírek svoje číslo a poslal jí to. Zřejmě ji to došlo. „Macu. Nemyslíš, že na to jdeš nějak moc rychle?" Úsměv ji zmizel z tváře.
Z POHLEDU TERI: Co po mě chce? Mám své priority. Musím ho nechat. Když mě podal ten papírek s číslem. Snažila jsem se o to. Abych vypadala celkem nevýrazně, ale bylo to těžký. Když se Marcus nekoukal tak jsem si ten papírek okamžitě schovala. A co ten jeho bratr? Martinus? Co mu je? Proč se nechce bavit s Verčou? Je to moje kamarádka. Sice nejsme BFF, ale alespoň trošku by teda mohl.
Z POHLEDU VERČI: Proč se semnou Tinus nebaví? Vždyť on je božský. Třeba má holku. Koukám, že Teri už si povídá s Macem. „Ehmm. Sorry. Chtěla jsi něco? Já jsem Martinus. Mmm nevím jak to říct ale-ale jaký máš jméno? Asi jsem tě nějak neposlouchal." Jeho hlas zněl ironicky. No nazdar! „Jo. Promiň já jsem Verča." Věnoval mi nevinný úsměv. „Jak se máš?" Na to už nereagoval. Jelikož sledoval svoje dvojče. „Ehmm sorry. Mám se blbě a možná víš proč." To už přestal sledovat Marcuse s Teri a obrátil se na mě. „Tinusi! Tak takhle ne. Já tě nechci! Tak mě nech bejt!"
Z POHLEDU MARTINUSE: Cože mi teď řekla? Ať ji nechám bejt?! Co jsem ji provedl? V Norsku to nikomu nevadilo. Se zbláznila?! Měl bych se ji omluvit. „Hele Promiň za to co jsem ti udělal. Nechtěl jsem to tak." Koukla na mě. „To sis měl rozmyslet dřív. Sice nevím jak si to dělal v Norsku nebo kde jsi to žil, ale na tohle zapomeň!" Její hlas zněl docela ostře. Hups! Asi jsem to přepískl.
Všechno to docela letělo a přišel oběd. No snad ani nepřekvapí, že to nebyla Čína a ani ne pizza. Bylo to nějaké maso se zeleninou. Když nám to dali na talíř tak to vypadalo celkem nechutně. Sedli jsme si k nějakému stolu kde už seděli nějaké kluci. „Čááu. Vy budete ti dva nový co? Vítejte ve škole. Jen mimochodem. Kdo jste kdo? Nejde vás rozeznat." Oba jsme se na sebe podívali a chytili jsme záchvat smíchu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Já jsem Marcus." Tinus se na něj podíval. „A já jsem Tinus. Není to tak těžké." Koukali na nás divně. „Jo. Sorry kámo ale mi už půjdeme takže čáu!" Sedli jsme si asi po století ke stolu a to si k nám přišel někdo sednout...
