Polib mě a nech mě jít

2. část

Harry se pomalu oblékal do jednoduchého tmavého hábitu. Poslední dobu byl kvůli své práci zvyklý nosit spíše mudlovské oblečení, ale neměl pocit, že zrovna Severus Snape by z toho byl nějak nadšený. Netrvalo mu tedy dlouho se rozhodnout, co si vezme na sebe. Černá látka působila na dotyk příjemně a on ji měl rád. Kriticky zhodnotil svůj vzhled před zrcadlem, které se na něj zašklebilo a poznamenalo něco o strašném vkusu mladší generace. Ne že by to tedy mohlo nějak objektivně zhodnotit, vzhledem k tomu, že poslední čtyři roky ho používal jen Harry a před tím leželo skoro dvacet v trezoru u Gringottových, ale zkrátka asi rádo nadávalo.

Před odchodem Hermiona chlapce rychle objala a potichu mu zašeptala do ucha: „Bude to v pohodě." Její kamarád jí z nějakého prapodivného důvodu uvěřil. Bude to v pohodě.

„Pořád mám pocit, že to nemáš v hlavě v pořádku," ozval se Ron s úsměvem.

„No, nádor na mozku snad ještě nemám," reagoval okamžitě Harry a všichni se upřímně zasmáli. O chvíli později ale zmlkli. Je těžké se bezstarostně smát, když víte, že to možná děláte naposled.

~ ~ ~

Severus Snape oblékáním netrávil ani zdaleka tolik času. Ono taky když má člověk tak jednotvárný šatník, ani není o čem se rozhodovat. S povzdechem se vydal do obývacího pokoje. Za pět minut sedm už byl připravený, domluvený se skřítky a seděl v křesle s knihou. Do čeho jsem se to zase nechal uvrtat? pomyslel si a trochu netrpělivě se zahleděl na hodiny. Jestli ten kluk nepřijde, tak ho asi vážně přerazím!

Pět minut po sedmé se v krbu rozhořely plameny. Když lektvarista zamumlal heslo, trvalo jen tři vteřiny, než z krbu vykročil jeho návštěvník. Kupodivu se nerozplácl na zemi, ani nedostal záchvat kašle. Jednoduše elegantně vešel do místnosti. Od jejich posledního setkání se dost změnil. Kulaté brýle vyměnil za kontaktní čočky, o trochu vyrostl a nebýt toho že umírá, mohl by působit docela vyrovnaně a z očí by mu byla vidět moudrost. Jeho nemoc jako by ale obojí trochu zatlačila do pozadí a na povrch se dostala jeho nervozita. I styl oblékání Potter změnil, pomyslel si Severus. Jednoduchý černý hábit vypadal ještě o to lépe, že na něm nebyly žádné stopy nebelvírských barev.

Když Harry vešel do místnosti, také chvíli jen mlčel a pozoroval druhého muže. Čtyři roky jako by se na jeho vzhledu vůbec nepodepsaly. Jeho vlasy jen nepůsobily tak mastně, ale u krbu bylo příliš špatné světlo, aby to šlo nějak lépe posoudit.

Když chlapec přesunul svůj pohled na mužův hábit, v duchu se pochválil za svou volbu. U Severuse Snapea prostě byla černá sázka na jistotu.

„Dobrý den, pane profesore," pozdravil s úsměvem. Jedinou odpovědí mu bylo pokývnutí.

„Čemu vděčím za vaši nesnesitelnou přítomnost?" optal se lektvarista. Jindy by tím Harrymu sebral veškeré iluze o hezkém večeru, ale dnes se mu to nepovedlo. Na to měl chlapec příliš dobrou náladu.

„Řekl bych, že Hermioně," odpověděl popravdě. „Co vám provedla, aby vás přesvědčila?"

„Slečna Grangerová umí být neskutečně otravná, aby dosáhla svého. Posadíme se?" pokynul směrem ke stolu.

Harry přikývl a zabral jednu z židlí.

„Z čí hlavy tenhle ztřeštěný nápad pochází?" zajímal se Snape, aby věděl, komu se později pomstít.

„Já... myslel jsem to jako legraci a ona to prostě brala vážně," reagoval Harry s nesmělým úsměvem.

Lektvarista si odfrkl, luskl prsty a v tu chvíli se na stole objevila večeře. Oba dva se pustili do jídla. Na dlouhou dobu bylo jediným zvukem v místnosti tiché cinkání příboru.