Najednou spatřím, jak se pomalu, ale jistě otevírají dveře. Světlo z chodby osvítí místnost, kde jsem strávila spoustu času. A pak ho zahlédnu.
Nesnáším ho!
Ten jeho zkřivený obličej, který mi nahání hrůzu pokaždé, když ho vidím.
Přistoupí ke mně a pohlédne mi do očí. Mám pocit, že mi chce něco říct. V tu ránu se výraz v jeho tváři zcela změní. Z kapsy vytáhne kus pásky, s níž mi zalepí ústa, abych nekřičela.
Celou věčnost čekám, co bude dál. Malou chvíli jsem si dokonce myslela, že si to všechno rozmyslel, ale to jsem se pěkně spletla.
