Světlo v tmách

Osud

Celou cestu do svého pokoje jsem se proklínala. Proč jsem tak vybouchla? Proč jsem byla taková? Opravdu tak moc chci ven? Odpověď zní ano. Nežiji pro nic jiného. Vystoupat na povrch je smysl mého bytí, ale nechci toho dosáhnou způsobem, že za sebou nechám mrtvoly a táta jako mrtvola vypadal. Opravdu ho to ranilo.
Těsně před ubikacemi jsem se otočila a vydala se zpátky. Musela jsem se omluvit.

"Tati? Tati jsi tu?" volala jsem jeho jméno, jakmile jsem se blížila k jeho pracovně, ale nepřišla mi žádná odpověď. 
"Jsi tady vůbec?" vstoupila jsem dovnitř. Otec nikde. Musel odejít. Po krátké úvaze zda na něho počkám, anebo se na to vykašlu, jsem se rozhodla zůstat. Tu omluvu jsem mu dlužila. 
Deset minut, dvacet minut. Táta se nevracel. Bez dlouhého otálení jsem si mezitím začala prohlížet svůj skafandr. Oproti těm z před-katastrofických filmů byl takový spartánský. Jen modrá kombinéza se skleněným hledím, které bylo v polovině natavené do kovové konstrukce, kde se pravděpodobně ukládal vzduch.
Tak strašně jsem si ho na sebe chtěla vzít a opustit i jen na několik minut bunkr. Nikdo by si toho nemusel všimnout. Byla bych tichá jako myška a proklouzla k terase na konci inženýrského sektoru, jen ale jak bych otevřela přetlakové dveře? No přeci tátovou kartou! Zatřásla jsem se vzrušením. Chvíli jsem si ještě pohrávala s onou myšlenkou, než jsem začala prohledávat kancelář. K mému štěstí byl táta zapomnětlivý a nechal ji v šuplíku. Díky Ježíšku!
Pomalu jsem se pak vydala na konec sektoru. Pro jistotu jsem se rozhodla jít delší, ale bezpečnější cestou, aby mě nikdo nenachytal.
O pár minut později jsem stanula před přetlakovou komorou na terasu.
"Teď se vtěsnat do tohodle," řekla jsem si pro sebe povzbudivě a začala se soukat do těsných útrob skafandru. Nohy jsem vsunula do nohavic a rukávy propletla dlaně. V tu chvíli jsem si všimla, že je oblek dvoj, ne trojvrstvý. První vrstva byla jakási kombinéza se zipem. Následovala jeho magnetická obdoba a jako poslední jsem přes sebe přehodila zvláštní jemňoučkou látku. Se zaklapnutím přilby jsem pomalým krokem přistoupila k čtečce karet. Přejela jsem ji rukávem, kam jsem si připevnila tátovu kartu a vešla do komory. Automatické dveře se za mnou ihned zavřely a zůstala jsem tak uvězněná na malém stísněném prostoru. Okolo mě se začaly rozsvěcovat červená světélka. Na malých obrazovkách se objevilo: "Čekejte, probíhá dekomprese."
Uběhlo několik vteřin, než se ozvalo syčení a odsál se veškerý vzduch. Světla najednou pohasla a Čekejte probíhá dekomprese vyměnilo Prosím, pokračujte. Za hlasitého skřípění se pak pomalu otevíraly venkovní křídla dveří. V tu chvíli jsem měla srdce až v krku. Budu poprvé ve svém životě venku.