Alwaia - První setkání

Prolog

Místnost. Ano přesně tak. Místnost a nic víc. V jednu chvíli nic a najednou bum, vidíte místnost z kamene, která kromě jedněch dřevěných dveří zasazených do jedné ze stěn neskýtá vůbec nic. Je to velice podivný výjev a já ho zkoumám jak se dá, ale bez úspěchu. Točím se pohledem dokola, ale přitom cítím, že se nehýbu. Pokouším se podívat dolů na zem, kde bych podle všeho měl vidět špičky svých bot, ale hned po onom pohledu zjišťuji ojedinělou skutečnost. Žádné nohy nevidím. Nikde. I kdybych si oči vykoukal, tak je nenajdu, tam kde by měli být. Můj pohled jakoby visel ve vzduchu ve výšce očí, ale já sám prostě neexistuji. Těžko se mi tomu chce věřit, ale ve finále je to čistý fakt. Já prostě neexistuji a přesto zde jsem. Opravdu začínám být velice zmatený. Zkouším třeba zakřičet, ale poté si uvědomím, že nemám zřejmě čím. Budu muset čekat, to mi je jasné, jenže jak dlouho?

Po minutách, které nikdo nepočítal, se začne něco dít. A hle, hned u dveří slyším šramot. Nastražím uši, tedy jestli vůbec nějaké mám, a pokouším se zaposlouchat do zvuků ticha. Chvilku je naprosté ticho a poté slyším hluboký, zřejmě mužský, hlas mluvit. Co říká? Já nevím. Slyším ho, ale jeho slova mi nedávají žádný smysl. Je to nějaký cizí jazyk? Možná, ale i přesto že mu nerozumím mě jeho hlas nedává jinou možnost, než přemýšlet nad tím, co zrovna v tuhle chvíli říká. Je to podivně strašidelné. Bojím se toho, co jeho slova znamenají, ale současně to chci strašně moc vědět. Potom si uvědomím, že ten jazyk odněkud znám, ale odkud? Další otázka na kterou nejsem schopen odpovědět, ale přesto jedna z těch, na kterou chcete znát odpověď celý život. Tak mi to alespoň připadá. Děsím se těch otázek stejně, jako důvodu mé přítomnosti v tuto chvíli na tomto místě, ačkoliv je to z biologického hlediska naprosto nepřípustné. Proč se mi to děje, jaký význam má skutečnost, kvůli které vidím tyto holé stěny a kvůli které slyším ten hlas, ačkoliv bych neměl existovat a tyto jevy vnímat. Moc otázek, Prostě až moc na pochopení.

Z mých myšlenek mne vytrhne druhý, vyšší a podle všeho ženský hlas, který začíná dialog s hlasem předchozím, Vím, že to je dialog. Nevím proč, ale prostě to vím. Díky tomu má jistotu, že za dveřmi spolu živě diskutují muž a žena. O čem diskutují? Další otázky se opět valí proudem skrz mou mysl a já mám co dělat, abych nezačal šílet. Je jich tolik. Tolik a přesto na ně nejsou odpovědi. Opět mě to děsí. Pomalu a jistě se blíží něco, co všechny tyto otázky zažene, ale prozatím musím naslouchat a čekat, co se bude dít dál.

Najednou zničehonic se začnou otevírat dveře, které do té doby byly zavřené. Spolu s tím se ztrácí dialog a do mého zorného pole konečně vejdou oba mluvčí. Hned poté, co se dveře otevřou tak, že malý kousíček by stačil k jejich vylomení, se ve dveřích zjeví dvě postavy. Stáli tam a čekaly až se dveře v jejich impozantním pohybu zastaví. Stáli tam a jejich tmavé rudé pláště kontrastovali se sytě bílým pozadím. Mužská, tedy podle mého mužská, postava byla mohutná. Masivní obrys ramen toho muže poukazoval na to, že i plášti dělalo problém, aby obepnul tak mohutné lidské tělo. Naproti tomu obrys ženské postavy byl naprostým opakem. Výškově dosahovala zhruba do výšky jeho prsou s tím, že on sám byl dobrých osm stop vysoký. Její obrys vypadal vůči němu opravdu velice křehce.

Jakmile se dveře plně otevřely, obě postavy se započaly pohybovat přesně mým směrem. Znovu jsem dostal ten podivný pocit, podobný strachu. Po pěti krocích se bez hluku za naprostého ticha samovolně samy od sebe začaly dveře zavírat. Zde pracuje magie napadlo mě, ani jsem tomu chvíli sám nechtěl uvěřit, ale byla to pravda. Už dopředu se musím smířit s tím, že na otázku "Kde to sakra jsem?" v dohledné době žádnou odpověď nedostanu. Po jejich dalších krocích zjišťuji, že opravdu míří ke mně a ne jen mým směrem. Míří totiž přímo ke mně a mě se z toho pocitu začne stahovat hrdlo, jestli tedy nějaké mám. Oni mne snad vidí? Jestli ano, tak proč nevidím já své vlastní nohy? Že mě to ještě neomrzelo...

„Eterik nova cësi vakana" promluví naposled žena a její slova se mi ryjí do paměti.

Co znamenají? Proč je vyslovila tak blízko mne? Nevím, ale už mi z toho věčného ptaní a přemýšlení začíná strašit ve věži. Naposled se "nadechnu", ale najednou mě rozbolí tvář a mně se zamlží zrak. Padám do prázdnoty...