Hlubina

13 | Jen sex

Málem jsem rozbil klávesnici, když jsem notebooku uštědřil solidní ránu. Myslí to tak, jak si myslím, že to myslí?! Říct, že jsem byl překvapený, by ani zdaleka nevystihovalo mé rozpoložení. Kdo?! A jak?! Snažil jsem se na někoho přijít, ale marně. Ještě před nedávnem tvrdil, že ho někdo odmítl a teď tohle? Byla možnost, že si to dotyčný nakonec rozmyslel, ale pravděpodobnost něčeho takového byla mizivá. Kdo jiný by se ovšem o Toma mohl zajímat? Zvlášť, když jsem musel brát v potaz, že byl gay, čímž se okruh lidí, kteří by to s ním mohli táhnout, velmi zužoval. Zajímalo by mě, jestli jsem tu osobu znal. Ale mohlo se jednat i o někoho z té díry, kde žil. Nebo klidně o někoho ze sousedního města. Ale kdy se dali dohromady? Nebo že by spolu byli už v době party u Maxe? Měl jsem mnoho otázek, ale Tomovi jsem je nemohl položit.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu zklidnil, a s potlačovaným odporem jsem rádoby přejícně odepsal: 'Fakticky? To je super! :D A koho? :)'
Když jsem čekal na odpověď, krev se mi vařila v žilách. Tentokrát si dal opravdu načas. Ale nakonec mi na monitoru přece jen vyskočila další zpráva: 'Moc děkuji, jsem rád, že to takhle bereš :) Ale bohužel ti to nemůžu říct, zatím je to jen tajemství nás dvou'
„To si snad ze mě dělá prdel!" zaklel jsem. Měl jsem obrovskou chuť něco rozmlátit. Nejlépe obličej toho, kdo mi zkazil veškeré plány a zhatil mé snažení. Vzhledem k tomu, jak se mi Tom vyhýbal, když byl ještě sám, byly mé šance teď, když byl zadaný, téměř nulové.
Vztekle jsem notebook zaklapl, narovnal jsem se a začal jsem přecházet sem tam po místnosti ve snaze vyventilovat svou zlobu a zášť. Byl jsem jako vyměněný. Do tohohle jsem investoval spoustu času a úsilí. A pak si prostě přijde nějaký maník a celé mi to úplně zničí! Už jsem skoro zapomněl, jakou pachuť má žárlivost, ale tohle mi to úspěšně připomnělo. Sám jsem to nechtěl nazývat žárlivostí, ale byla to ona. Někdo mi Toma sprostě vyfoukl. Kéž bych tak věděl kdo. V tom případě by se daný člověk mohl těšit na otřesné věci. Celou situaci ještě zhoršoval fakt, že mi blonďák o nikom jmenovitě neříkal, neměl jsem žádná vodítka, žádné nápovědy, které by mě mohly dovést k cíli. Má předešlá dobrá nálada byla už kompletně vtahu. Snažil jsem se držet na uzdě, ale sebeovládání nepatřilo k dovednostem, kterými jsem se mohl chlubit. A zvlášť nyní jsem měl opravdu co dělat, abych nezačal nahlas nadávat. Za to by mi sousedé zrovna nepoděkovali, zvlášť ti s malými dětmi.
Trvalo bezmála půl hodiny, než jsem se dostal pod vlastní kontrolu. Až pak jsem byl schopen opět zasednout k počítači. Trochu jsem doufal, že si to přece jen rozmyslel a dal mi nakonec vědět, o koho jde. Ale mé naděje okamžitě pohasly. Už mi od něj žádná zpráva nepřišla. A já sám jsem se necítil být zrovna ve stavu, kdy bych si s ním dál mohl s klidem psát a hrát, že mi jeho oznámení vůbec nedělá těžkou hlavu.
Věděl jsem, že bych se měl zase začít ohlížet po někom jiném, ale má fixovanost na něj, kterou jsem si v posledních dnech vybudoval, mi byla důstojným soupeřem. Ale co jiného mi zbývalo? Ne snad, že bych měl problém s rozvracením vztahů. Problém tkvěl v tom, že u něj mi to připadalo jako nemožná věc. I když... nevymyslel si to celé jenom? Mohl se mě tím snažit obalamutit, abych se o něj přestal zajímat. Nebo to mohla být celé jen hra na nedostupného. Na party o mě projevil zájem a to, zda za to mohl zčásti alkohol nebo nikoliv, nehrálo zas tak velkou roli. Třeba byla tohle celé jenom snaha donutit mě žárlit a vyprovokovat mě. Tyto verze se mi líbily mnohem víc než to, co mi napsal. Když jsem si ho ovšem vybavil, nějak jsem nemohl uvěřit tomu, že zrovna on by byl schopný takto lhát, i když jen přes zprávy.
Projel jsem si prsty vlasy a dlouze jsem vydechl. Žárlivost je jedna z nejodpornějších věcí, co znám.
***
Po zbytek víkendu jsem se Tomovi neozval. Proč bych také měl? Jen ať si užívá s tím svým přítelem, ať už je skutečný nebo smyšlený.
Po pár hodinách, které uplynuly od momentu, kdy mi to napsal, jsem ho přestal tolik řešit. Nebo jsem se o to spíš pokoušel. Ale zvědavost mnou lomcovala. Když už nic jiného, tak jsem chtěl alespoň vědět, jak to všechno doopravdy bylo. Jestli mi lhal anebo říkal pravdu. A pokud byla jeho slova pravdivá, tak o koho šlo. Byla to pro mě velmi podstatná informace a byl jsem odhodlaný získat odpovědi na všechny své otázky.
Běžně jsem se do školy nijak nehnal, ale toto pondělí byla výjimka. Vyrazil jsem už brzy ráno, ale neloudal jsem se a už kolem sedmé jsem se opíral o strom vedle školy. Čekal jsem. Dřív či později se musel objevit.
Dával jsem dobrý pozor na všechny, kteří se kolem pohybovali. Kdyby mě totiž zpozoroval, tak by se mi zaručeně vyhnul. Ale to se nesmělo stát. Potřeboval jsem si to s ním vyřídit.
Už jsem to vzdával. Bylo skoro tři čtvrtě na osm a já se užuž chystal jít s nepořízenou do budovy. Když jsem se ovšem chtěl otočit, konečně jsem si ho všiml. Dost se mi ulevilo. A ještě víc mi hrálo do karet, že se díval do mobilu ve své ruce a okolí nevěnoval valnou pozornost.
Neozýval jsem se, počkal jsem, dokud neprocházel těsně kolem mě, než jsem promluvil:
„Copak? Píše ti přítel?" zněl jsem škádlivě, až to trochu hraničilo s kousavostí.
Zastavil se a překvapeně se na mě podíval. Zorničky jako by se mu rozšířily překvapením. Rychle schoval mobil do kapsy své černé bundy. Jeho držení těla, jeho výraz a dokonce i jeho gesta byla nervózní. „Ne, jen otec," zamumlal a zadíval se jinam. Dalo se z něj vycítit, že by byl raději někde jinde, ale stejně zůstal na svém místě a nesnažil se mi uniknout. Že by si o tom chtěl také promluvit?
„Docela jsi mě tím překvapil," udělal jsem krok blíž k němu, abych víc upoutal jeho pozornost. Choval jsem se relativně klidně. S přetvářkami už jsem měl značné zkušenosti.
„No... přišlo to nečekaně." Ošil se a se zaváháním zaklonil hlavu, aby čelil mým zrakům.
„Ne, že bych vám to nepřál. Ale fakticky by mě zajímalo, o koho se jedná. Co takhle mi to říct?" Hodlal jsem to z něj vytáhnout.
„Promiň, ale vážně to nechceme moc šířit. A měli bychom jít do školy, abychom nepřišli pozdě," otočil se ve snaze uniknout.
Automaticky jsem ho chytil za rameno a ještě jsem se přiblížil.
„Co to děláš?" Jeho hlas se rázem změnil v rozrušený šepot. Znovu se ke mně obrátil, tvářil se mnohem víc nejistě, než před chvílí.
„Jen se dožaduji odpovědí, který si zasloužím," odvětil jsem poměrně chladně a nepouštěl jsem ho. Nesměl mi tak snadno prchnout.
„Proč by sis to měl zasloužit?"
„Nejsem debil," zavrčel jsem výhružně.
„Ale to já vím!" bránil se chlácholivě.
„Zdá se mi, že ne. Proč bys jinak takhle obracel, hm?" Už jsem začínal být protivný. Sice bych se dokázal dál chovat, jako by se nic nedělo, ale problém byl v tom, že jsem se tak chovat už nechtěl. „Nejdřív mi dáš pusu, ale když tě políbím, zdrhneš. Nejdřív mi odepisuješ úplně normálně, a pak najednou vyrukuješ s tím, že sis někoho našel? A ještě mi sakra ani nemáš odvahu říct, koho! To se za něj stydíš nebo co?!" zvýšil jsem hlas. Bylo štěstí, že okolo nebyl nikdo, koho by to zaujalo. Nestál jsem o čumily.
„Na té party jsem byl opilý a ty taky. A rozhodně se za něj nestydím!" vzedmula se v něm náhlá vlna vzpurnosti. „To on nechce, abych se o tom šířil! A proč se do toho vůbec mícháš? Vždyť je to můj život!"
„Jo, to možná je, ale můj život zase patří mně a moc rád bych věděl, proč mi v něm děláš bordel!" Držel jsem se, abych úplně nevybuchl a nezačal řádit. Sice bych ho asi neuhodil, ale sprostými slovy bych nešetřil.
„Já že ti v něm dělám bordel? Ten už v něm máš dávno! Podívej se kolem sebe! Ublížil jsi spoustě lidí, aniž bys bral ohledy na jejich pocity! Mluvíš o přátelství, ale jde ti jenom o sex! Připadá mi, že ty prostě nevíš, co chceš!" nervozitu v jeho hlase nahradila zoufalost. „Já ti prostě nemůžu věřit!"
„Jo? A tomu svému objevu věřit můžeš?" Pustil jsem ho, abych mohl divoce zašermovat rukama. „Nechce, abys mluvil o vašem vztahu! Jsi snad naivní? O co mu může asi tak jít?!" Rozhodně jsem si nepředstavoval, že náš rozhovor dopadne takto, ale stalo se. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik agrese. Plánoval jsem, že budu chladný, ale vše se najednou změnilo. A já to tak chtěl. Otevřela se ve mně propast plná potlačovaného vzteku, frustrace a agrese. A to všechno se teď dralo napovrch, jako když vybuchující sopka chrlí ven dým a lávu.
„Mohu mu věřit!" Zatnul ruce v pěst a přes jeho tvář přelétl stín bolesti. „A klidně ti i řeknu proč!" zakřičel, ale jeho slova byla rozechvělá. „U něj totiž vím, na čem jsem! Nesnaží se mi lhát! On..." hlas se mu zlomil. Přerývaně se nadechl a po tváři mu skanula jedna osamělá slza.
Co se to děje? Zarazil jsem se. Tohle byl nepředvídatelný vývoj situace. Všechen můj vztek byl pryč. Vůbec jsem nechápal, co se se mnou najednou stalo, ale natáhl jsem k němu ruku. Než jsem se ho však stačil dotknout, dokončil, co chtěl:
„Nechce se šířit o našem vztahu, protože... protože já ho miluji. Ale z jeho strany půjde jen o sex," setřel si slzu. „Doufám, že jsi konečně spokojený," zamumlal ještě, pak se ovšem otočil a rychle zmizel.
Zůstal jsem stát na místě jako opařený. Cože?