Nečekaný přítel

Hvězdy

V kavárně jsme si povídali. Potom jsem zaplatil a šli jsme do parku. Sedli jsme si a koukali na nebe. „Koukni, ty hvězdy jsou tak, zářivě.” „Tak jako ty.” „Co?” „Nic” řekl a koukali jsme se dál.

Ach bože zrovna teď tu musí vládnout trapné ticho. Rozhodl jsem se ho přerušit. ,,Děkuju za ty hodinky. Jsou moc pěkné. Mnohokrát děkuji." řekl jsem mu s úsměvem. On se na mě jen usmál. ,,Pojď doprovodím tě domů." řekl z ničeho nic. Chtěl jsem něco říct, ale on už šel směrem ke mě domů.

Furt přemýšlím. Já a zářivý. Jak ho to mohlo napadnout. Že by on mě miloval. Přemýšlel jsme a přemýšlel. „Jo a není zač, jsme přece přátelé.” řekl jsme a usmál se. ,,Byly drahé?” „Neřeš to. Jsme přátelé, tak to nech být.” řekl jsem a šli jsme k němu.

Došli jsme až před můj dům. ,,Díky za viprovození. Vážím si toho." řekl jsem mu s úsměvem. ,,Tak já už tedy půjdu. Užij si víkend." řekl, usmál se a pomalu odcházel. ,,Díky. Ty si ho taky užij. Měj se." řekl jsem mu a vešel jdem do domu. Zavřel jsem svezl se po dveřích. Ach ten je tak milí a pozorný. Najednou přišla mamka.

Je Kira už se vrátil. Šel jsem za ním. Seděl tam a smál se. „Copak se stalo, že se tak směješ?” „Ale líbí se mi jeden kluk, s kterým jsem byl dneska venku.” řekl a furt se culil. „No vidíš, aspoň máš někoho rád.” řekl jsem a usmál se.

Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. ,,Mami já potřebuju tvoji pomoc. Ještě jsem se nikdy nezamilova. Jak si poznala, že tátu miluješ?" zeptal jsem se. ,,Pojď do kuchyně. Popovídáme si o tom." jen jsem kývnul a šel do kuchyně. Posadil jsem se a čekal až začne vyprávět.

„No tak chceš to úplně od začátku?” kývnul. „Tak začalo to tím, že jsem ho  prvně spatřil. Bylo to v prváku. Potom mě až ve čtvrťáku začal šikanovat. Takový ten normální příběh. A potom jsme se vzali. Od té doby jsme spolu šťastný.” řekl jsem mu s úsměvem, nejednou přišel Rik.

,,Ahoj. Co tu probíráte?" zeptal jsem se a přivlastnil jsem si Katsuovo rty. ,,Náš syn je asi zamilovanej." řekl a já se pousmál. ,,Fakt?" zeptal jsem se a Kira jen kývnul. ,,No teda. Vypadá to, že budem mít rodinou poradu. Co ty na to manžílku?" zeptal jsem se a oba se zasmáli.

,,Mě z rodinný porady vynechte. Já jen potřebuju poradit. Nevím co mám dělat. Bojím se mu vyznat." řekl jsem. Úsměv me přešel a místo toho jsem začal být smutný. Po tváři mi stékali slzy. Dyť já vlastě nevím jestli mě také miluje nebo ne. Nevím vlastne nic a to mě mrzí. Mrzí mě to a užírá. Užírá mě ta nevědomost.

„Neboj se bude všechno v pořádku.” řekl jsem a objal ho. Kouknul jsem se na Rika. „Riku.” řekl jsme potichu a Rik si to uvědomil a taky ho objal. Kira se odtáhl. „Jdu do pokoje.” řekl a odešel.

Furt přemýšlím. Kdo by to mohl být. Jediný kdo mě fakt napadá je Kira. Ležím na posteli a učebnici mám na hlavě. „Akino večeře.” zvedl jsem se a šel do kuchyně.“ Akino nebuď furt zalezlí v pokoji a běž někdy ven s kamarády.” řekl otec a dal předemne večeři.

Zítra jedeme konečně pryč. Jedeme do paláce kde se naši vzali. Už se moc těším, ale zároveň mi bude smutno. Celý víkend totiž neuvidím Akina a to mě mrzí. Chci mu to říct, ale asi to nezvládnu. Bojím se mu to říct. Bojím se odmítnutí. Vím jsem srab, ale mamka to driv tátovi taky neřekla.