Chci jen žít...a pak umřít....

Trápení, Deprese, Stres

Ahoj...Jmenuji se Anna, je mi 14 let, chodím do 8. třídy.... Nic moc na mně není zajímavého...Tak se můžeme pustit rovnou do toho proč tento příběh píšu....Chci vám tímto příběhem ukázat, či naznačit, že na světě je spousta lidí co potřebují pomoc a tím že se jim budete posmívat za to jací jsou nic nevyřešíte, chápu že se pak cítíte jakoby jste byli nad věcí že jste ublížili člověku který si to ani nezaslouží ale není to moc hezké.....

1. den školy
Šla jsem jako vždy první den do školy, s úsměvem na tváři, vše bylo ok, všichni byli šťastní že se konečně po tak dlouhé době vidí....Já jsem byla šťastná že se vidím se svým klukem, moje kamarádka byla šťastná že se vidí s jejím klukem...šlo to jako po másle, chodila jsem ven se svým klukem, nějakých pár týdnů to klapalo, začali jsme chodit ven i s kámošky klukem, byla prostě jen sranda....Jenže můj kluk si na mě začal dávat bacha, jako kdyby jsem ho podváděla nebo tak něco, docela jsem se bála co se bude dít...Naštěstí se nic nedělo což bylo divné protože jsme se skoro každý den hádali, skoro každý den jsem brečela se žiletkou v ruce, jako nějaký sebevrah....

Jak čas plynul tak jsem se docela dost spřátelila s kámošky klukem jenže jednou mi napsal že se chce zabít kvůli tomu že se rozešli, nevěděla jsem co v tu chvíli dělat, psala jsem mu ať to nedělá že to dám do pořádku, že je dám zpátky dohromady a naštěstí se nějak uklidnil. Psali jsme si o tom, každý den jsme spolu chodili ven, dělali jsme kraviny, byly jsme prostě jako sourozenci, opravdu jsme se k sobě hodně měli. Jenže jednou jsme šli na krásné místo, byl tam rybníček, lavičky, hvězdy (bylo to večer), byla to prostě romantika jako vyšitá, byli jsme oba dva moc šťastní, na nic jsem v tu chvíli nemyslela, jen jsem se mu dívala do očí a jen jsem čekala kdy se políbíme (to jsem s tím klukem už nebyla) ale nic se nestalo, stáli jsme v krásném obětí pod hvězdami, jeden se díval tomu druhému do očí, bylo to opravdu nádherné ale nadešel čas jít domů, bohužel jsme se museli vracet po silnici a jelikož jsme šli po silnici tak on si stoupl přímo do prostřed  silnice a stál....jen tak tak ho málem  zajelo auto, když tam stál tak jsem nevěděla co dělat protože jsem ho nemohla od tamtud dostat a tak jsem se odhodlala a políbila jsem ho...cítila jsem se opravdu krásně...jako nikdy jindy...jakmile jsem ho políbila tak uhnul ze silnice a jakž takž došel domů.

Psali jsme si o tom jak ta pusa byla krásná a pak nadešla ta chvíle kdy jsme si napsali že se milujeme....začali jsme spolu chodit, nějaký ten necelý týden to šlo opravdu dobře dokud se neozval můj bývalí s tím že jsem ho údajně podváděla s mým klukem co mám teď....zapírala jsem to protože to nebyla pravda, říkala jsem že by jsem mu to neudělala ale on si stál za svou lží...řekla jsem si ,,okk, nebudu to řešit", jenže se do toho vložila místní drbna....začala šířit tu lež, a jelikož ona je ta nejlepší, ona je ta nejhezčí, ona je ta nejchytřejší, ona, ona, ona ale já jsem jen ta emařka co za vše může...ano, je to pravda, emaři jsou vždy ti nenáviděný a vždy budou a kvůli čemu? kvůli tomu že jsou jiní? asi ano...takové lži kolují po škole už asi 2 měsíce jen kvůli ní...Pokaždé kam se podívám slyším jen jaká jsem děvka, kurva, šlapka....když jdu okolo její třídy tak ty její koniny dělaj že zvrací kvůli tomu že jsem jenom prošla....Každý večer vzpomínám na ty časy kdy jsem byla usměvavá..počkat..já si ty časy vlastně nepamatuju...díky nim....

Každý večer píšu svému klukovi jak už nemůžu, pokaždé sedím, koukám do telefonu a brečím, klepu se, přemýšlím nad sebevraždou, každý den se uklidňuju tím že si ubližuju..ano řežu se...ale to neni vše, nejím, to je taky ubližování si, je mi jedno jestli budu anorektička nebo ne, díky nim je mi jedno úplně všechno, nejraději by jsem se zbalila a jela co nejdál od nich ale i tak budu furt psychicky narušená osoba co se řeže kvůli pozornosti, jak říkají ostatní.... Pořád se cítím slabá, bezmocná, nepotřebná.... Svěřovala jsem se s tím i mojí třídní učitelce ale ta je bohužel na její straně a místo toho aby pomohla mně tak pomáhá jí... Opravdu někdy prosím o to aby jsem už konečně dostala tu odvahu a šla...vzala si ty prášky, alkohol a aby už konečně bylo po mně...už konečně chci mít pokoj a klid od všeho toho zlýho, chci být se svojí babičkou, dědečkem a brzy i mámou a tátou, nechci být tady na zemi mezi těmito...ehm...monstry které dělají člověku jen ze života peklo....

Nepíšu to kvůli tomu že chci politovat, že chci aby byl někdo smutný za mě nebo aby si z toho někdo dělal srandu...chci aby jste si z toho vzali příklad a zamysleli se nad tím jestli ve vaší blízkosti, ať už ve škole, v práci, doma, v sousedství je někdo kdo se chová divně, je například pořád smutný, s nikým moc nemluví, nedaří se mu a tak podobně... tak aby jste mu pomohli a nesmáli se tomu, tento člověk mohl upadnout do depresí podobným či jiným způsobem jak já, chápu že si asi myslíte že mi nic není a že se to dá v klidu vyřešit ale kdyby jste věděli co si každý den prožívám tak by jste to pochopili...zkuste se vžít do role takového člověka, vím že to není lehké když jste populární a pro ostatní dokonalý lidé na světě ale jsou tu lidé které často ani nevidíte protože jsou tichý, moc se neukazují, nejsou na sociálních sítích a tak dále, tito lidé potřebují někoho kdo k nim přijde a řekne jim že bude všechno v pohodě, že mají vás a můžou se na vás s každým problémem otočit a je jedno jestli je malý nebo velký....

Prosím, berte ohled na tyto lidi a pomáhejte jim jakkoliv jen budete moct, i malá pomoc dokáže člověku vykouzlit velký úsměv na tváři :)