Moje náhodné příběhy ze života.

12.1.2018

Takže... celý den začal tím, že jsem zaspal. Říká se, že to do dne nosí smůlu, ale co už, poslední dobou se mi to stává stále častěji a častěji. Měl jsem vstávat v 6:00, připravit se a v 7:30 jsme měli sraz s kámošem... s Filipem. Nějakým způsobem se mi povedlo zaspat všechny budíky a probudit se v 7:33. Takže jsem stihl jen sprchu, nic víc. Ale co už. Ten den jsme měli jet se školou do divadla, před jednou hodinou to bylo jako snad každý výlet se školou. Však to znáte.

Když akce skončila, mohli jsme jet, kam se nám zachtělo. Nějak jsme se dohodli já a další dva kamarádi, že zkusíme urbex. Pro mě to nebylio nic nového, ale pro ně ano. Tak jsme se vydali do metra, abychom dojeli k jedné zajímavé lokaci, když jsme dojeli a kousek došli pěšky, tak jsem zjistili jednu velice zajámavou věc.... Přišli jsme s tím, že kolem hlavní brány jen projdeme a půjdeme dozadu, kde je díra v plotě. Jenže u hlavní brány jsme viděli, že na pozemku jsou dvě dodávky, bagr a nějací dělníci. Tak jsme se zkusili jít k díře v plotě, jestli tam taky někdo bude, jenže přímo u ní stáli dva pracovníci a samotná díra v plotě byla nahrazena novým pletivem. Řekli jsme si, že se po něčem podíváme na internetu, jestli nenajdeme něco podobného. Našli jsme na Smíchově jednu zajímavou továrnu, po pár minutách jsme znali adresu a i jsme věděli, jakým máme jet autobusem.

Času jsme měli dost, přibližně tři hodiny, a tak nás ještě napadlo, co kdybychom jeli metrem do depa? Byli jsme asi dvě stanice od konečné a času jsme měli dost. Máme s metrem nějaké zkušenosti, a tak jsme věděli, do jakého mámo jít vagónu a na jaké místo, aby nás zaměstnanci neviděli. Tak jsme nasedli do metra s tím, že když to nevyjde, tak nás maximálně tak pošlou pryč, za tohle snad nemůže být žádná pokuta, nebo něco podobného. Když jsme už byli na cestě, pociťovali jsme docela dost adrenalinu, ale přeci jen - nebylo to nic hrozného. Když jsme už dojeli do Motola, konečné stanice, tak jsme se pořádně skrčili, aby nás kontrola neviděla. Už jsme asi minutu seděli v prázdném vozu a říkali jsme si, že už se přeci musí rozjet, no, v tu chvíli přišel jeden lehce tlustší pán, zamával na nás a řekl vcelku mile, ať jdeme pryč.

Tak jsme vyšli z metra na přilehlou autobusovou zastávku a čekali na náš bus, směrem na jinou linku metra, která nás doveze na Smíchov. Po chvilce přijel autobus, který nás dovezl do části Prahy, kterou ani jeden z nás neznal. Když jsme přestoupili z busu do metra, tak nějak nás napadlo, že jsme pár stanic od konečné, a že bychom mohli zkusit úplně stejný scénář. Přeci jen, třeba hlídají jen nějaké konečné, třeba jen jednu.... po asi pěti minutách jsme tam dojeli. Skrčili jsme se trochu víc, než minule. Taky jsme změnili místa, aby nás hůř viděli. Seděli jsme tam asi půl minuty, a najednou přišla pani, která nemilým hlasem řekla "ještě jednou a zavolám na vás policii". Měli jsme pocit, že zákon žádným způsobem nepřekračujeme, ale jelikož dost možná právě neměla dobrou náladu, vyvarovali jsme se hádkám a šli jsme do metra směrem na opačnou stranu, tedy do centra.

Po chvílce jsme byli na zastávce Smíchovské nádraží, kde by měla stát továrna, kterou jsme našli na nějakém webu. Adresu jsme našli na wikipedii a doufali jsme, že když půjdeme o pár ulic jinam, tak že najdeme onu továrnu. Šli jsme na přesnou adresu, ale našli jsme jen nějaké kanceláře, nevím čím to bylo. Buď už továrna byla zbourána, nebo jsme hold neměli štěstí a adresa nebyla správná. Věděli jsme jen, že nejsme na správném místě. Tak jsme si alespoň zašli na menší jídlo do přilehlého fastfoodu, když jsme tam seděli, napadl mě nápad, který s největší pravděpodobností nemůže vyjít..... Barrandovské terasy. Řekli jsme si, že je to asi deset minut tramvají a že jiná podobná místa jsou docela daleko, tak jsme to prostě zkusili. Nasedli jsme na první tramvaj, která tam jela a po necelé čtvrhodině jsme byli na nejbližší stanici k terasám. Už z dálky jsme si říkali, že je to docela rozsáhlé. Říkal jsem, že tam je právě rekonstrukce, takže tam budou nejspíše nějací dělníci, jako na prvín místě. Když jsme prošli kolem kolejí a vyšli jsme asi půl druhého milionu schodů, byli jsme tam.... od pozemku teras nás dělil jen jeden plot.