Moje náhodné příběhy ze života.

24.11.2017

Jako snad většina dní s urbexem, začal dnešek nějakou školní akcí. Tentokrát jsme jeli do Prahy na Vyšehrad, kvůli výběru středních škol. Na většinu akcí v Praze jsme dojeli vlakem a tohle nebyla výjimka. Přeci jen, malý autobus, ve kterém jsou lidi je pro dalších šedesát lidí docela nepřípustný, a vlak stejně jede až do centra.

Jak jsem již zmiňoval, akce byla na Vyšehradě, a taky tam končila. Když školní akce skončila, já a Tomáš, se kterým jsme se domluvili, jsme nasedli do metra. Jeli jsme na Budějovickou, kde jsme se trochu najedli a nasedli jsme na bus.

Zprvu jsme měli v plánu jet na Barrandovské terasy. Autobusem jsme dojeli asi půl kilometru od teras, na zastávku na nějaké dálnici. Mysleli jsme si, že jsme tak nějak uprotřed pr*ele, ale když jsme zahlédli terasy, věděli jsme, že jsme správně. Stačilo už jen přejít silnici.

Když jsme ji přešli, vyšli jsme menší kopec, který vedl do zabydlené čtvrti. Tu jsme jen letmo prošli a šli jsme hned k našemu cíli. Byli jsme na kopci, ze kterého šlo vidět na celý pozemek. Viděli jsme asi pět pracovníku, kteří se pohybovali poměrně blízko budovy. Chvilku jsme váhali, ale šli jsme blíž.

Když jsme byli blíž u teras, nahlíželi jsme přes plot. Byli jsme na nějaké cestě, která vedla k terasám a my jsme si mysleli, že to je soukromý pozemek, a tak jsme byli připraveni k odchodu. Nikdo neppřicházel, a tak jsme se odhodlali jít trochu blíž k samotným terasám. Byly celé obestavěné plote, kromě míst u hlavního vchodu, kde byla asi pětimetrová mezera, asi pro prljezd auta.

Rozhédli jsme se a pomalu jsme vešli na pozemek. Bohužel... hned u vchodu byl hlídač, kterého jsme si nevšimli a ten nás okamžitě poslal ven. Nejbližsí místo, kam jsme mohli zajít byl bazén pod terasami, o kterém jsme věděli, že ho nikdo nehlídá a že je v pohodě přístupný. A tak jsme se vydali na cestu, trvalo asi patnáct minut, než jsme tam došli. Když jsme šli k bazénu, potkali jsme dalších asi pět budov, které vypadaly docela hodně zříceně, prostě se o ně dost možná nikdo nestaral. O bazén se taky nikdo nestaral, bylo to znát....

Když jsem konečně přišli na místo, museli jsme projít nějakým křovím, ale nic hrozného. Už z cesty byly skvěle vidět terasy. Vešli jsme, a viděli jsme docela dost rozsáhlý bazén se skokanským můstkem. Byl rozdělen na dvě části, na mělkou a na hlubokou, pod můstkem. Vedle bazénu byl i nějaký menší přístřešek obehnaný plotem. Chvilku jsme byli v prostoru bazénu, všechny betonové stěny byly posprejované. Hlubší část bazénu, pod můstkem, byla dost hlubohá, přibližně tři a půl metru, kdežto mělčí část měla ani ne metr a půl.

Po chvilce jsme se zase vydali pryč, šli jsme na tramvaj do přilehlých Hlubočepů.

Najednou jsme se na cestě pryč oba zastavili, zaslechli jsme štěkot. Takový ten zuřivý štěkot, který vydavá hlídací pes. Nebo alespoň povětšinou ho vydává hlídací pes. A tak jsme na cestě pryč ještě zrychlili.

Když jsme procházeli křovím kolem plotu a skoro jsme už byli na cestě, najednou na nás začal štěkat ten pes. Vystrašilo nás to, ale zároveň uklidilo, protože byl za plotem.

A tak jsme došli na zastávku, nasedli jsme na tramvaj a po asi deseti stanicích jsem vystoupil, abych přesedl na vlak. Zbytek dne probíhal jako každý jiný, bohužel jsme se nedostali na žádné hodně skvělé místo, ale určitě to bylo lepší, než jen jet domů a nudit se, nebo snad ne?