Moje náhodné příběhy ze života.

7.12.2017

Celý den začal, jako každý jiný. Probudil jsem se, osprchoval, nasnídal, připravil a šel jsem do školy, jako každý jiný všední den. Dopoledne bylo úplně obvyklé, až do 12. hodin. Před dvanáctou jsme se obyčejně učili, postě jako všechny dny. Po poledni jsme měli jít na nějakou akci, ohledně varhan v kostele myslím. Vše šlo hladce, dokud mě a kámoše nenapadl jeden nápad. Když akce skončila, oba jsme měli přibližně tři hodiny čas, a tak jsme ho nějak museli dělat. Nechtělo se nám jen sedět a tři hodiny si něco dělat na mobilu. Tak nějak jsme si řekli, že bychom mohli zkusit jít do opuštěného kina, které je pár minut pěšky od centra.

Když jsme po chvilce došli na místo, nejprve jsme budovu celou obešli, jestli někde není třeba otevřené okno, nebo dokonce dveře. Když jsme ji celou obešli, zjistili jsme, že hned vedle sídlí městská policie a že dost možná jediná cesta vede po stromě, který je u jedné strěny. Tak jsme šli ke stromu, a nejdnou jsme se oba hrozně lekli, za oknem seděla nějaká osoba, jenže když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že je to jen oblečení vycpané nějakými starými novinami. Ale i přesto jsme se hrozně vylekali. Po chvilce jsme se odhodlali vylézt po stromě, po kterém stačilo vylézt přibližně tři metry a byli bychom na střeše. Tomáš (kámoš, který tam se mnou byl) lezl první, protože má s lezením po stromech větší zkušenosti. Ale i přesto mu trvalo asi 15 minut, než se dostal nejblíž ke střeše, koleny byl ve stejné výšce, jako okap, ale stále ho od střechy dělilo přibližně půl metru. Nátáhl se rukou k okapu, chytil se a když se s i se stromem, pak mu stačilo jen opatrně přelézt na okap. A tak zbyla řada na mě. Tomáš mi radil, kam mám dávat ruce a nohy, abych vylezl na stejné místo, jako on. Po asi dvou minutách se povedlo, oba jsme byli na střeše.

Pršelo, takže bylo mokro a střecha klouzala. Drželi jsme se u středu, kde jsme se mohli držet za hromosvod. Když jsme byli na konci menší budovy, museli jsme vylézt na hlavní část, což nebylo nikterak těžké. Cestou jsme viděli jedno okno, které šlo lehko otevřít. Nebylo nijak zamčené, ale dalo se otevřít jen na asi 30 cm. Viděli jsme, že na střeše hlavní budovy je střešní okno. Cestou k němu jsme se drželi za komín a kovové lana hromosvodů, takže to nebylo ani moc nebezpečné. Pod námi bylo přibližně šest metrů, ale my šli ještě výš.

Když jsme dolezli ke střešnímu oknu, zjistili jsme, že dolů vedl jen schátralý žebřík. Docela jsme se báli, nebyl vůbec pevně přidělán a kdyby byl o pár čísel kratší, nestačil by. Ale na dostání dovnitř to stačilo. Šel jsem až druhý. Ale jelikož jsem byl lehčí, tak jsem se jako druhý nebál. Žebřík nás dostal na půdu, na které byly nějaké krabice, různé věci ke klimatizaci a trámy, které držely střechu. Nebylo to nějak prostorné, museli jsme se krčit, protože strop byl o kousek nižší, než my. Na internetu jsme v jedné diskuzi četli, že tam jsou prý někde nějaká čidla pohybu, ale že některá jsou už odstřižená od kabelu. Jelikož policejní stanice byla hned naproti, tak jsme se docela báli.

Hned pod žebříkem ze střechy byl další žebřík, která vedl do místnosti, kde už bylo světlo.     Žebřík vypadal o dost pevněji, byl přidělán do stěny a nebyl ze dřeva, tak jsme neměli strach, že se něco stane. Když jsme slezli dolu, byli jsme v bílé místnosti. Vypadala, jako kdyby byla nově přemalovaná. Nebo jen nebyla moc používána, když kino bylo ještě v provozu. Naposledy bylo kino funkční v roce 1993, takže místnost byla dost možná přemalovaná. Když jsme prošli jedním prahem, ve kterém nebyly dveře, dostali jsme se do chodby. Na chodbě byla jedna místnost, kde byl záchod... byl docela dost... ehm... obarvený na hnědou barvu, takže jsme si radši oba nechali dvoumetrový odstup. Když jsme vešli zase na chodbu, viděli jsme něco, co na na chvíi umlčelo. Kamera na konci chodby. Svítila červeně, takže jsme se oba pomalu otočili a šli zase ženříkem nahoru. Nechtěli jsme nic riskovat. Tak jsme oba vylezli po žebřících nahoru na střechu, šli jsme podél hromosvodů na nížší stříšku a tam jsme si sedli. Přeci jen, kdyby přijela policie, mohli jsme rychle seskočit dolů a kdyby do půl hodiny nepřijela, nemuseli bychom zase lézt po stromě. Tak jsme si oba na chvilku sedli, zkontrolovali sociální sítě a po 35 minutách jsme se zase odvážili jít přes střešní okno dovnitř. Opakoval se stejný scénář, jako předtím. Akorát s tím, že jsme šli dál. Kamera byla na konci chodby, nad schodama, které vedly dolů. A tak jsme neváhali a šli jsme. Doufali jsme, že jsme v celé budově sami a že se nic nemůže stát.

Když jsme přes schody došli do místnosti, která vypadala jako bufet, uděli jsme si nějaké fotky. Místnost byla poměrně vyliká, s vysokým stropem a všude v ní byly vysoké a úzké stoly, bez židlí, jako to bývá v kině nebo v klubech. Z místnosti vedly tři cesty - schody nahoru, kterými jsme přišli, schody dolu, které vedly do pravděpodobně nějaké vstupní místnosti a veliké dveře do sálu plného tmy. Pak tam ještě byly jedny malé dveře, které vedly do malé místnosti, ve které byla jen promítačka a okno do sálu.

Chvilku jsme váhali, ale nakonec jsme se odvážili zapnot baterky a jít do sálu. Nebylo tam jediné okno a jelikož celá budova byla odpojena od elektřiny, museli jsme si posvítit sami. Žaludek se nám svíral do sebe, ale když už jsme byli vevnitř, bylo by hloupé nejít až do samotného kinosálu, však to je přeci nejdůležitější místnost v kině. Sál nebyl veliký, ani malý, měl asi dvacet řad po patnácti sedačkách. Šli jsme dál, chtěli jsme jít až k plátnu. Dveře z místnosti jsme nechali otevřené, takže tam šlo trochu denního světla. Když jsme byli u asi třetí řady od plátna, řekli jsme si, že udělámě nějaké fotky. Tak jsme šli dál k plátnu a najednou na nás vyskočil někdo, kdo ležel mezi sedačkami, takže nešel vidět.

Oba dva jsme se neskutečně lekli a začali jsme utíkat pryč, jenže když jsme zaslechli smích, zjistili jsme, že tam je někdo, kdo tam je se stejnými úmysly, jako my. Byli tam tři kluci, bylo jim asi tak 16-20 a měli s sebou nějaký alkohol, tak jsme si od nich radši drželi nějaký odstup. Sice ne takový, jako od toho záchodu, ale nějaký radši jo. A tak jsme udělali  nějaký fotky, které díky absenci slunečního světla stejně vypadaly docela špatně a zase jsme šli ven, po schodech, žebříku a po střeše. Když jsme byli na nižší střeše, raději jsme slezli zase po stromě. Když jsme slezli, akorát se začalo stmívat a oba jsme už šli vlastní cestou.