Strangers in the park [n.h. ONE SHOT]

Strangers in the park

Naill se procházel londýnskými ulicemi. I přes to, že bylo venku příjemné teplo, které tady v Anglii nebylo zrovna časté, měl na sobě červenou mikinu s kapucí, dlouhé béžové kalhoty a své oblíbené supra boty. Na nose měl posazené tmavé sluneční brýle a přes rameno si nesl kytaru. Dokonale splýval s davem, nikdo se za ním neotáčel, nikdo mu nevěnoval pozornost. To bylo to, co právě teď chtěl. Chtěl mít klid.

Slavní One Direction měli konečně pár dní volna. Nebyla to žádná sláva, měli volný sotva týden, ale i tak za ty volné dny byli vděční. Svou práci všichni milovali, ale chyběli jim jejich rodiny a přátelé, Liamovi s Louisem samozřejmě také jejich přítelkyně. A proto, když měli tolik málo času, se rozhodli, že se do svých domovů rozjedou co nejdříve. Ještě před tím si však kluci chtěli společně někam zajít, ale Niall odmítl.

Už to trvalo několik týdnů. Niall byl neustále podrážděný a neměl na nic náladu. Skoro vůbec se nesmál, neměl porozumnění pro Louisovy vtípky a občas měl prostě chuť se někam vytratit, zvláště když měli mít autogramiádu nebo koncert. Nic z toho ho nebavilo jako předtím. I přes to všechno se však snažil chovat, jako by se nic nedělo a že je vše v naprostém pořádku. Jenže kluci ho už nějakou chvíli znali a měli o něj starost, zvlášť Liam. Ten se s Niallem znal nejdéle, už když byli v X-factoru a ani jeden z nich netušil, že je osud svede dohromady, byl s ním na pokoji. Měl Nialla rád, byl to pro něj bratr, kterého nikdy neměl. Nejednou se s ním snažil mluvit o tom, co se děje, ale Niall mu nikdy nic neřekl. Začal se Liamovi naopak dost vyhýbat a trávil co nejvíc času sám. Buď se zavřel ve svém hotelovém pokoji, nebo se beze slova zvedl a odešel se někam projít právě tak, jako teď.

-

Cornelia stála před zrcadlem ve svém pokoji a dívala se na svůj odraz. Usmívala se, protože byla spokojená s tím, co vidí. Jelikož venku bylo krásně a ona toho hodlala využít, oblékla si světlé, drobnými květy poseté letní šatičky, které jí sahaly lehce nad kolena. Na zápěstí měla navlečenou spoustu náramků a  prsty jí zdobily prstýnky, okolo krku měla zapnuté své oblíbené řetízky s přívěsky, které o sebe cinkaly. Své dlouhé, lehce zvlněné blond vlasy měla sčesané do culíku a na tváři nebylo ani známky po make-upu. Nepotřebovala ho, pleť měla jasnou. Byla jednou z těch dívek, které měly to štěstí, že se jim akné v průběhu dospívání vyhnulo. Oči zvýrazňovat nemusela, jejich tmavě zelená barva zářila sama od sebe a hned ostatní upoutala.

Dívka vlastně ani nevěděla, proč se tak strojí, když se jde jen projít. Možná proto, že jí vždy bavilo hrát si s oblečením a doplňky, možná proto, že měla tušení, že dnešní den bude výjimečný, a proto se i výjimečně ve svém oblečení cítit chtěla. Každopádně byla ráda, když se cítila pohodlně a vnímala skutečnost, že upoutává svým zjevem své okolí.

Jen co si na nohy nazula krémové balerinky a napsala rodičům krátký vzkaz na papírek na kuchyňském stolu, sundala z háčku klíče od bytu a pospíšila si ven. V kabele, kterou si nesla přes rameno, měla schovanou svou oblíbenou knihu. Měla v plánu se nejdříve trochu projít nejkrásnějšími ulicemi Londýna a poté si sednout na své oblíbené místečko v jednom malém parčíku a užívat si krásného počasí ve společnosti své nejvěrnější přítelkyně.

Jakmile Cornelia došla k malému parku, ve kterém trávila téměř veškerý svůj volný čas, zjistila, že její místo pod vysokým dubem někdo obsadil. Seděl tam blonďatý chlapec se skloněnou hlavou a něco tiše brnkal na struny své kytary. Cornelii napadlo, že by chlapce měla nechat o samotě a jít si najít jiné místo pro relaxaci, ale nakonec se rozhodla zůstat. Pomalu a hlavně potichu, aby chlapce nevyrušila, se dala znovu do kroku a pomalu se přibližovala ke stromu, pod kterým seděl. Blonďatý chlapec pravděpodobně nevnímal realitu kolem sebe, věnoval se totiž stále melodii, kterou vybrnkával na své kytaře. Nádhernou, smutnou melodii.

-

Niall už asi hodinu a půl nerušeně seděl schovaný před světem v jednom maličkatém zeleném parku, který našel jen pouhu náhodou. Hned si to místo zamiloval, protože bylo zcela tiché a kouzelné. Nevnímal dění okolo sebe, celou svou duší se ponořil do světa krásných melodií, které dokázal na své kytaře zahrát.

"Víš, že tohle místo je obsazené?" ozval se nad ním z ničeho nic medový hlásek nějaké dívky.

Niall sebou polekaně škubl, div že si nepřetrhl strunu na kytaře. Popudilo ho, že ho někdo vyrušil a uvrhl ho znovu do reálného světa.

"Má to tu snad někdo podepsané?" zamručel, aniž by se na dívku podíval. Místo toho znovu přiložil prsty na struny.

"No vlastně ano," odvětila dívka, její tón byl prodchnut pobavením.

Niall zvedl hlavu zrovna ve chvíli, kdy si půvabná dívka v letních šatech sedala na zem jen kousek od něj.

"Tady, vidíš?" usmála se na něj dívka a ukázala drobným prstíkem na kmen stromu. Bylo tam vyryté písmenko C. "C jako Cornelia," vysvětlila mu a znovu se na něj usmála.

Niall byl ohromen. Dívka, která seděla jen několik centimetrů od něj, vypadala jako anděl. Drobný dětský obličejík, hluboké zelené oči a dlouhé, zářivě blonďaté vlasy. Byla nádherná, až to Nialla zaráželo. Mohla být vůbec skutečná?

"Ehm, tak to se omlouvám, nevšiml jsem si," vysoukal ze sebe nakonec. "Najdu si tedy jiné místo," dodal, když se na něj dívka dlouze zadívala těma velkýma překrásnýma očima.

Cornelia se zvonivě zasmála. "Nemusíš. Klidně tu můžeš zůstat, pod jednou podmínkou," v očích se jí zajiskřilo. Niall nenacházel řeč, a tak na ní jen němě zíral a čekal, co z ní vypadne. "Můžeš tu zůstat, když mi něco zahraješ. Chvíli jsem tě tajně poslouchala, hraješ nádherně. Zřejmě máš obrovský talent," usmála se na něj. Copak neumí nic jiného, než se jen usmívat?, pomyslel si Niall.

"Dobře," kývl nakonec po chvíli a znovu sklopil zrak ke své kytaře, neboť mu připadalo trapné, že od této zvláštní dívky nedokáže odtrhnout oči, zatímco ona se jen usmívá.

Seděli tam společně celé odpoledne. Niall seděl a brnkal na struny to, co ho zrovna napadlo a Cornelia seděla hned vedle něj a četla si svou oblíbenou knížku, na tváři jí pohrával něžný úsměv. I když téměř vůbec nemluvili, cítili se zvláštně propojeni, jako by se znali celou věčnost. Zvlášť Niall měl tento pocit, po několika týdnech opět tušil, jaké to je být šťastný.

Když se začalo stmívat, Cornelia se zvedla ze země. Niall se na ní podíval a se zděšením si uvědomil, že se má k odchodu.

"Uvidíme se ještě někdy?" vyhrkl dychtivě. Nedokázal si představit, že by tu dívku už nikdy nespatřil.

"To je ve hvězdách," zachichotala se Cornelia, ale v jejích jiskřících očích našel pravou odpověď. Ano, uvidí se, protože i ona měla nutkání s tímto chlapcem strávit více než jedno odpoledne.

"Děkuji, že jsem mohl zůstat na tvém místě, neskutečně mi to pomohlo," usmál se na ní zářivě.

"Rádo se stalo," také se usmála. "Ale příště si dávej větší pozor kam sedáš, třeba už tam někdo seděl před tebou a nemusel by být tak milý, jako já," mrkla na něj pobaveně. Niall se krátce zasmál.

"Neboj, budu," slíbil jí.

Cornelia se usmála. "Už musím jít. Je pozdě. Měj se krásně," dodala a pomalu se vydala pryč.

"Počkej," vykřikl Niall a rychle se postavil na nohy. Když se na něj dívka otočila, usmál se. "Jsem Niall," řekl jí.

Cornelia se usmála. "Já vím," řekla jen a zmizela.

♦ ♦ ♦

Tohle je jeden z mých starších výtvorů, ale doteď jsem s ním celkem spokojená, a proto jsem se rozhodla se o něj s vámi podělit. Nebojte se napsat mi své názory, budu jedině ráda. (: