Ztracená budoucnost a nová minulost

Světlý mág

Jessica Moorová se skutečně hodně snažila působit sebejistě, ve skutečnosti však o svém rozhodnutí značně pochybovala. Castiel se mohl zdát milý a neškodný, ale pravdou bylo, že o tom muži nic nevěděla. Hlavním důvodem proč se rozhodla, tak jak se rozhodla, byl neskutečný vztek na svého přítele. Bylo to ovšem moudré? Ne, pravděpodobně ne!

Vyrazili téměř okamžitě, balení jim moc nezabralo, když ani nic neměli. Její nový kamarád jí věnoval svůj ušmudlaný kabát, což bylo od něho velmi laskavé, ale i tak byla stále polonahá. To ji nebylo nijak příjemné, zvláště když pojedou veřejnou dopravou, protože dost pochybovala, že jim Dean přenechá jeho auto. Tato obava se ovšem ukázala zcela lichou. Ne, že by jim starší Winchester přenechal „své dítě", ale Castiel evidentně neměl v nejmenším plánu jet autobusem, či vlakem. První co udělal, když došli na parkoviště před hotel, bylo, že prostě jedno auto ukradl. To Jessicu trochu pobouřilo, ale nakonec se rozhodla svoji nelibost skousnout.

Jeli již zhruba půl dne v naprostém tichu, než se blondýnka odvážila poprosit svého společníka, jestli by se cestou nemohli zastavit v obchodě s oblečením. „Je od tebe moc laskavé, že jsi mi věnoval svůj kabát, ale i tak bych uvítala nějaké své oblečení. Je mi takto dost nepohodlně... víš bez kalhot a tak."

Na Castielové tváři se mihlo cosi, co by se dalo interpretovat jako porozumění smíšené se vzpomínkou něčeho, co již dávno zapomněl. „Ach, ano ovšem. Lidské potřeby. Zima, nepohodlí, zranitelnost... Lidé potřebují oblečení," pokýval hlavou.

„Mluvíš jako bys člověk nebyl," zasmála se Jess, ale neznělo to moc vesele.

„Je mi líto slečno Moorová, neuvědomil jsem si to. Občas se mi takovéto věci stávají. Jistěže se stavíme v nějakém obchodě a pořídíme vám patřičný oděv," omluvil se.

„To nic. Ne nemusíš se omlouvat. Hlavně když budu mít co na sebe. Mluvíš takhle formálně vždycky?" chtěla vědět.

„Mluvím formálně?" Castiel svraštil černé obočí k sobě a naklonil hlavu na stranu. Zdálo se, že ho otázka skutečně dost překvapila.

„Ano, vždy mě oslovuješ: slečna Moorová," vysvětlila mu blondýnka. „Můžeš mi prostě tykat a říkat mi křestním jménem Jessica, nebo Jess."

„Dobře Jessico," pokýval hlavou Castiel. „Jessica je krásné jméno. Je hebrejského původu znamená Bůh uzří, spatří, nebo též bohatá."

„Aha, to jsem nevěděla," přiznala jeho společnice se stále rozpačitým úsměvem, náhle však ten úsměv nabral spíše poťouchlý ráz. „Zato vím o tvém jménu. Castiel, to je jeden z andělů." Jmenovaný si povzdechl, to ovšem blondýnku nezastavilo. „Anděl čtvrtka. Přejí ti také všechny čtvrtky?"

„Každý čtvrtek je pro mě požehnaný. Jsem silnější a více mi přeje v ten den štěstí, než kdykoliv jindy," řekl nakonec tmavovlasý muž s nadměrnou úctou, blahosklonností, i vírou. Jako by tomu skutečně věřil. To bylo vážně směšné!

„Jo, jasně!"

„To je pravda, já si nevymýšlím," hrál uraženého.

„Jo, jo, vždyť já ti věřím," obrátila v sloup světlemodré oči.

U obchodu zastavili něco po půl druhé odpolední. Když vystoupili z auta, Castiel přišel až těsně ke své společnici, což bylo pro Jessicu zvláštní. Trochu se ve svém zmatení bála, že Dean ve svém úsudku má pravdu a teď jí ten muž ublíží. To se ovšem při zpětném pohledu okázalo jako veliká hloupost. Proč by se rozhodl zrovna zde na veřejnosti, kde bylo spousta svědků, jí nějak ublížit, když předtím měl míle a míle pusté krajiny, kde by se takový čin odehrál nikým nepozorován. Ukázalo se, že jen hledal v jedné kapse kabátu peněženku. Soustředěně z ní vyndal hotovost a spočítal, poté ji uklidil zpátky a proměnu vytáhl dvě bankovní karty. Jednu si strčil do kapsy a tu druhou opět uklidil.