Třetí světová válka

Bazyli Bogdanowicz

První příběh z třetího válečného období ukazuje na devatenáctiletého desátníka, Bazyli Bogdanowicze, který se 30. července, pár dní po vypuknutí války, vydává na hranice Korei (Severní Korea zabrala celou Asii a přejmenovala ji na Korea). S četou dalších polských vojáků právě jede ve vojenském nákladním voze, který má finální zastávku na hraních Maďarska s Chorvatskem. Polský armádní generál se rozhodl poslat půlku vojska do Ruska a pomoct udržovat ruské hranice bezpečné a druhou polovinu na jih zabrat zpět jugoslávské státy.

„Má žena je v 7. měsíci těhotenství," tiše pověděl voják koukající na fotku sebe a své těhotné ženy těsně před tím, než ho odvedli k odboji.
„Neboj chlape, vrátíš se za ní, až dobijeme Chorvatsko, tak nám dovolí opět vidět naše rodiny..." optimisticky pověděl Bazyli a dal ruku na rameno smutného vojáka, kterému slzy kapaly na fotografii.
„Ty nevíš..." utřel si slzu z tváře, „jaké to je... jaký to je tlak... Maria, má žena, to beze mě nezvládne. A já to nezvládnu bez ní," dořekl svou myšlenku a po půl minutě Bazyli řekl: „Pocházím z Varšavy. Starám se o svou mladší sestru, která je na konci základní školy, jmenuje se Tamary. Stát mi ji sebral a nyní je v dočasné péči, dokud se nevrátím... Vím jaký to je pocit. Pokud se nevrátím, už mě nikdy neuvidí, ani já ji," odpovědi se ale nedočkal.

Po nějaké chvíli se Ural (vojenský nákladní vůz = náklaďák, v kterém se převáželi vojáci) zastavil a bylo slyšet jasné bouchnutí dveří u řidiče. „Konečná! Padejte z mýho Uralu, chásko líná!" zaječel řidič a vyhnal všechny vojáky z auta, před kterým čekal plukovník.

Všichni se před plukovníka postavili do přímé řady a stáli v přímém pozoru.
„Víte, proč tu jste?... Přesně tak... Protože si ten šikmookej sráč v Korei podmaňuje celej svět! A to my nestrpíme!" motivačně zařval plukovník, čímž povzbudil všech 400 vojáků, kteří byli přítomni. „Vaše přítomnost není potřebná tady, ale TAM..." ukázal do dáli, směrem na chorvatské hranice, „každý voják se nahlásí u stanoviště, kde dostane číslo své skupiny. POHOV!" informoval celé okolí a pokynul, aby všichni šli ke stanovištím. Bazyli se objevil u stanoviště E, kde vyčkával dlouhou frontu. Čekal pět minut, než se dostane na řadu.
„Jméno?"
„Bogdanowicz, Bazyli."
„Hodnost?"
„Desátník."
Něco napsal do svého bloku.
„Přiřaďte se k četě 9."
Popošel dál a uviděl cedule s čísly. Tady je má četa... Vypadá to tak na 6 lidí, to není hodně oproti ostatním. „Bogdanowicz! Tady jsi, jsi poslední, na koho čekáme. Jsem poručík Stopivsky, tohle je četa 9," přivítal poručík čety Bazyliho do vlastních řad a začal vysvětlovat plán mise: „Jsme součástí plánu Bravo, to znamená, že půjdeme po východních hranicích a na signál zaútočíme. Společně s námi půjdou také čety 8, 10 a 11. Četa 11 se bude držet za námi a krýt nám prdel. To samé budou dělat osmička a desítka sami sobě. Nějaké otázky?" vysvětlil a následně se zeptal na dotazy.
„Jak dlouho bude mise trvat, pane?" zeptal se desátník Matarez.
„Chápu, že chcete vidět co nejdříve své rodiny, ale není to krátká mise, právě válčíme o zemi, kterou ovládá totalita. Musíme ji vysvobodit! Mise potrvá, dokud nebude vlajka míru viset na nejvyšších sudetách chorvatských nebo... nikdo z našich stran nebude živ," seriózně dořekl poslední větu a zavedl četu ke kasárnám. 

„Chytej!" Zvolal na Bazyliho voják a hodil po něm automatickou pušku M16a3.
„Co takhle mi to příště podat?" uraženě řekl Bazyli po tom, co chytil pušku do rukou.
„Trocha srandy musí být, ne?..." pousmál se a podal Bazylimu ruku, „Viktor Zajcev, těší mě."
„Bazyli Bogdanowicz," potřásl s jeho rukou a trošičku se pousmál.

Po pár hodinách se četa 9 s četou 11 dostaly až 80 km daleko od místa srazu, kde obdržely rozkaz k útoku na chorvatské (korejské) hranice.