Třetí světová válka

Young Hae-Il

Je začátek roku 2033, přesněji řečeno únor, a banda rozzuřených korejských občanů se pohybuje před státní budovou, aby protestovali.

„Vraťte nám zpátky majetek!“
„Nechceme válčit, ale žít!“ řve protestant za protestantem. S nikým z budovy oplocenou ostrými dráty to nehne, až na hlídku.
„Vypadněte, nikoho to tu nezajímá!“ vykřikl na ně jeden voják se samopalem.
Z davu vyšla mladá slečna asijského původu, postavila se až k plotu a pořezala si o něj celou ruku. Mezitím, koukajíce na vojáka, pronesla: „I tahle krev je kvůli vám, a kdo mi z vás důležitých pomůže? Nikdo,“ povzdechla, „Vy ve vyšších vrstvách myslíte jen na sebe, nikoliv na své občany! K če-“

Střela

Voják ji střelil do krku

Dívka padla na zem, chytající se za ránu a pomalu začala ztrácet svůj zrak.
„Ann!“ vykřikl muž kolem dvaceti let, co vyběhl z davu protestantů.
„Ann...“ podržel ji hlavu a koukali se jeden druhému tváří v tvář
„Ššš..“ trošku se usmála a naposledy zavřela oči, ruce jí povolily a celé její tělo pomalu obejmulo zem.
Chlap, co ji držel, položil Ann a se slzami na očích se podíval na vojáka, jenž vystřelil.
„Chceš být další?“ zeptal se voják.
Neodpovídal a nehýbal se.
„Mluvím s tebou, kreténe!“ seskočil z věže přes plot a kopl do muže, který klečel u své mrtvé sestry.
Ani jeden z protestantů se neopovážil zasáhnout.

Voják kopl znovu.

Znovu.

Ještě jednou.

Oboum to bylo jedno.

Hodinu před protestem

„Kamže to jdeš?!“ zastavil ji ve dveřích.
„Protestovat proti naší vládě,“ v klidu odpověděla Ann svému bratrovi, Youngovi.
„Táta ti to dovolil?“
„Ten by mě zničil, vždyť tyhle egoistický prasata podporuje.“
„Nedovolím ti tam jít sama.“
„Proč ne? Tak pojď semnou,“ navrhla Ann.
„Ann...“
„Neslyším námitky,“ usmála se, chytla svého bratra za ruku a táhla ho směrem k protestu.

Přítomnost

„A takhle dopadnete všichni, co nebudete poslouchat. Je vám to kurva jasný?“ vykřikl voják a podíval se na zničeného Younga.
Nikdo neudělal ani povzdech.
„Takže jasný...“ ještě jednou do něj kopl a šel zpět za plot do své věže.
Young ležel na zemi, držíce se za břicho a se slzami tekoucí z očí. Dav protestantů, který stál před ambasádou, se pomalu rozpadnul a všichni se vytratili zpět do svých domů.

„Všichni odešli...“ zašeptal Young sám pro sebe, v jeho hlase byla slyšet vnitřní bolest. Promnul si oči a pokusil se vstát. Marně. Při pokusu se postavit na první nohu spadnul před sebe a teď ležel na břiše. Povzdech. Prožíval jeden z nejhorších dnů svého života. Převalil se na záda a před sebou viděl stejně starou dívku jako její sestru europoidního původu. Young se zleknul a trochu se posunul na zemi.
„Ahoj?“ řekla mírně nesrozumitelně.
„Co.. co tu děláte před korejskou ambasádou?!“ řekl šeptavě, aby o tom nikdo nevěděl, jelikož v jeho zemi nemají cizí rasy co pohledávat a pomalu začal vstávat.
„Já schovávat,“ snažila se odpovídat korejsky, pravděpodobně nebyla zdejší ani z poblíž.
„Jak ses sem vůbec dostala?“ chytl ji za ruku a táhnul s ní směrem do uliček, kde by se nikdo nemusel procházet.

„Mluv.“
„Já utéct.“
„Odkud?“
„Budova,“ ukázala na ambasádu.
„Oni tě tam drželi?“
Souhlasem přikývla.
Měsíc už vycházel a začalo noční období, po ulicích se pohyboval málokdo, všude klid a pro některé psychický mír vytvářející iluze, že se národy nevraždí navzájem.
Vykouknul z ulice na předměstí, kde stála ambasáda. Před budovou pohybující se stráž a na zemi jeho mrtvá sestra. Pohledem se zarazil na jejím těle a přemýšlel nad tím, co se dnes stalo. Do jeho výhledu se avšak zamotala dívka z cizí země, a taky kvůli které tady je.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se ze zvědavosti.
„Young“
„Adriane,“ řekla i své jméno.
Young přikývl a znovu se podíval do ulice, aby zjistil, zda je průchod čistý.
„Pojď,“ vyšel do prázdné ulice a společně šli až k pevnosti oplocenou ostnatými dráty.
„Tady dovnitř,“ řekl, když se dostali až malé zničené části plotu, kterou se dalo dostat do vnitřního prostředí.
„Počkej,“ zastavila ho, než kompletně proklouzl skrz, „já něco mít,“ podotknula.
Young se zastavil a otočil se na ní všiml si toho jejího stydlivého pohledu a vrátil se k ní.
„O co jde?“ zeptal se klidně, ale uvnitř byl neskutečně zvědavý.
„Vendetta,“ usmála se a bouchla ho do hlavy. Knockout. Ustlal si na zemi a jen pozoroval, jak přijíždí černé auto a europoidní muži ho do ní přenášejí.

„Nic se nestane, když budeš spolupracovat,“ probudil ho Adriane těmito slovy.
„Co...“ uvědomil si, kde je, „Co chcete?!“
„Informace, a ty nám je dáš,“ změnila tón hlasu na dost vážnější společně s její plynulou korejštinou, jež ještě před chvílí neměla.
„Vždyť žádný nemám!“ bránil se a vyklal na židli, na které byl spoutaný ocelovými želízky.
„Začněme tedy...“ nasadila si rukavice a přisunula železný stoleček na kolečkách.
„Mluv,“ vzala do ruky kleště.
„Ale co, když mi ani nedáš otázku?“ odporoval ji a snažil se co nejdál oddálit hlavou.
Naštvala se.
„Do prdele co asi?! Kde schováváte zbraně, bomby, všechno!“ kopla ho do břicha svými silnými podpatky.
„Jak to mám vědět, jsem obyčejnej civil!“ zařval na ni a kašlal krev.
„Hovno!“ dala mu pěstí, „myslíš, že nevíme, kdo jsi? Agent Hae-Il,“ vytáhla složku s všemi informacemi o něm a fotkami. Otevřela se mu pusa z úžasu.
„Jak?“ zeptal se bezmocně.
„Teď už budeš mluvit, budeš muset, agente,“ v jedné ruce pistole a v druhé kleště na vytrhávání zubů.
Mlčel.
„Hmm..“ zapřemýšlela, „anebo..“ položila nohu, na které měla podpatek, k jeho rozkroku, „si už nezašukáš, Asiatku,“ usmála se.
Po čele mu vyjely vrásky ze stresu. „Jeho ne,“ prosil.
Uviděla příležitost a přitlačila. Držel v sobě tu bolest a klepání. Přitlačila ještě víc. „Mluv.“
Po pár sekundách protlačování přestala a nechala ho vydýchat.
„Tak jo... Tak jo...“ snažil se uklidnit. „Věc se má tak, že to zboží není v tomhle státě.“
„Pokračuj, kde je?“ poslouchala.
„Dováží nám ho jedna cizí země, s kterou nemáme skoro nic společného, ale platíme dobře.“
„Kdo je to?“
„Mexiko.“
Zastavila se. Jeden ze spojenců dováží zbraně nepřátelské zemi.
„Cože?“ zazmatkovala
„Už toho víš příliš. TEĎ,“ zakřičel.
Nevěděla, co se děje. Uslyšela bouchání do dveří a následně ucítila to silné vykopnutí dveří od místnosti, ve které oba dva byli.
„Zneškodnit.“
„Počkat co..“ nestihla dopovědět větu a do její hlavy střelil jeden z dalších agentů NIS, co se dostal do místnosti.
„Rozvázat,“ přikázal Young.
„Budeme muset odstartovat plán Nuiz bez jakýchkoliv testů,“ řekl Young, když se prohrabal v těle Adriane a našel aktivní vysílačku, kterou šlo slyšet vše, co se stalo.

// Tak jste se dočkali :) Hvězdička anebo komentář potěší 😁