Zemřel jsem a následně byl proměněn v upíra v roce 1864.
Byly to pro mě nejhorší časy, nesnášel jsem to, kým jsem byl. Cítil jsem se opravdu jako stvůra. Když můj bratr zabil našeho otce, nevěděl jsem, co bude dál.
Kvůli upírství se mé emoce znásobili, cítil jsem vše. Bolest. Zlobu. Radost. Vlastně ne, radost ne, nebyla ani špetka radosti, kterou bych v tu dobu mohl cítit. Všechno se točilo jen okolo ní. Dívky, na kterou jsem nemohl přestat myslet. Katherine Pierce. Byla to nejkrásnější dívka, kterou jsem za celý svůj krátký život viděl.
Zamotala hlavu i mému bratrovi, kvůli ní se doteď nesnášíme. A proč, když po té, co jsme se proměnili v upíry prostě jen tak zmizela. A nikdo o ní neslyšel. Až do teď.
Náš otec si jí vzal pod ochranu, ovšem do té doby, než zjistil, že je jedna z nich. Upír, to, po čem celý život pátrá a snaží se vyhubit.
Jednu noc uspořádali hon na upíry, byla to noc, kdy jsem umřel. Postřelil mě můj vlastní otec. Probudil jsem se až za několik hodin a cítil strašný hlad. Nevěděl jsem, kde to jsem. Všechno mě bolelo, ale nic mě netrápilo víc, než pocit hladu. Najednou se tam zjevil Stefan s mladou slečnou, krvácející na krku. Nevnímal jsem nic jiného, jen její horkou krev vytékající z jejího těla.
„Pojď, bratře, musíš to dokončit, jinak umřeš“ pobízel mě celou dobu Stefan, snažil jsem se tomu bránit, ale nic mě v tu chvíli nepřitahovalo víc, než její krev. Ani nevím, jak se to stalo, ale do vteřiny jsem byl u ní a dopřával si chvíle naprostého uspokojení, když jsem z ní vysával krev. Pořád jsem neměl dost, chtěl jsem víc a víc. A najednou nic, vysál jsem z ní krev do poslední kapky.
„Dobrá práce, teď už můžeš v klidu žít život upíra“ dodal Stefan.
A teď to přišlo, cítil jsem, jak se mi upevňují upíří tesáky, mé svaly, jakoby se zvětšovaly, ale to nejhorší, co jsem v tu chvíli vnímal, byl pocit viny. Přede mnou tam leželo úplně vysušené tělo dívky, kterou jsem ani neznal, která měla celý život před sebou a kvůli hlouposti mého bratra, jsem ji chladnokrevně zabil.
Po zranění, které mi způsobil můj otec, už nebylo ani stopy. Nikde nic, pouze krev na mé košili. Vůbec jsem nevěděl, co se to se mnou děje. Najednou jsem začal vnímat všechno okolo, šum stromů, cvrlikání ptáků, zvuk proudící vody. Vše bylo tak hlasité, myslel jsem si, že se zblázním, chtěl jsem to vypnout, ale nešlo to.
Když jsem se dostal zpět do Mystic Falls, můj otec byl mrtvý a můj bratr byl místními nazýván rozparovač. Nechal za sebou tolik obětí. Musel jsem se odsud dostat pryč. Chtěl jsem najít Katherine, ale ta byla již zřejmě mrtvá a pohřbená v hrobce s dalšími desítkami upírů, pod hřbitovem na okraji Mystic Falls.
Snažil jsem se najít i Stefana, ale nevím, co bych mu po tolika letech řekl.
Dostal jsem se do New Yorku a tam si našel pár upířích kamarádů, na ničem mi nezáleželo. Neměl jsem nikoho a nic. Doslova jsem o vše přišel, když jsem umřel. Přišel jsem o rodinu, o lidi, na kterých mi záleželo, tak proč bych se měl o něco starat. Potlačil jsem svou lidskou stránku a dopustil jsem, aby se ze mě stalo zvíře. Nezáleželo mi na tom, jestli lidi, kteří zemřeli kvůli mně, měli rodinu, skvělý život, jestli něco provedli, nebo jestli si to zasloužili. Když jsem dostal hlad, tak jsem se prostě nakrmil. Ovlivnil jsem spoustu dívek, aby si dobrovolně nechali rozkousnout krk. Dělalo mi to potěšení. Nic jsem neřešil.
Až jednou, když jsem popíjel v baru, objevila se tam holka, kterou jsem nejvíc nesnášel. Stefanova nejlepší přítelkyně Lexi. Snažila se být tak moc správná, věděl jsem o ní, že vždy Stefana dostala z problémů, pomohla mu, vrátit se k jeho lidské podobě.
Myslela si, že to dokáže dělat i se mnou. Naivní holka, která si myslela, že mě dokáže změnit. Myslela si, že jsem se do ní zamiloval a kvůli ní, se vrátím zpátky a začnu po 100 letech někoho milovat víc, než Katherine. Ale stalo se to, co zřejmě neměla ona v plánu, ona byla ten, kdo se zamiloval. Užili jsme si spolu, a když byla nejslabší, vše jsem jí to řekl, v podstatě ji zneužil, aby mi dala pokoj a zmizela. Od té doby už jsem o ní zase chvíli neslyšel.
Moje nejhorší léta přišla, když mě unesli úplně cizí lidé a zavřeli do nějaké staré zatuchlé cely. Jejich spolek se nazýval Augustin. Nevěděl jsem, co se mnou chtějí dělat, každý den mě oslabovali Železníkem, který upírům na chvíli znemožní se pohybovat, spálí to jejich vnitřnosti, ale díky tomu, že se za několik vteřin zase uzdravíme, dělo se to dokola a dokola, protože jsem to jakožto upír vždy přežil a uzdravil se.
Když si mysleli, že jsem dostatečně slabý, dostali mě nahoru do nějaké laboratoře, kde na mě čekal nějaký muž, prý doktor Whitmore.
Mučil mě, den co den, řezal do mě vším, co mu přišlo pod ruku. V tu dobu jsem si přál, abych se už znovu neuzdravil a raději umřel. Nevěděl jsem, co po mě chce, vždy jen říkal, že potřebuje vzorky z mého upířího těla, potřebuje na mě dělat pokusy a nevím, co ještě.
Když mě jednoho dne dostali zpátky do cely, byl jsem neschopný pohybu, vše okolo bylo rozmazané, nezmohl jsem se na jediný pohyb. Ale můj upíří sluch něco zaslechl. Byl to lidský hlas. Někdo byl v cele vedle mě.
„Vstávej, upíre“ pobízel mě, ale já pořád neměl dost sil.
„To se ti lehko řekne, ještě nevíš, co tě tu čeká, jsi tu novej, ne?“ nabral jsem všechny síly, abych s ním mohl mluvit. Byl to zázrak, po pěti letech mučení tu mít někoho, s kým si budu moct promluvit.
„To se pleteš, kamaráde, jsem tu už nějakou dobu zavřenej, akorát jsme ještě neměli tu možnost, potkat se. Jsem Enzo“ řekl, cítil jsem z něho energii, nechápal jsem to. Donutilo mě to zvednout a jít blíž ke zdi, která dělila naše cely. Uprostřed bylo takové menší okýnko, v kterém byly mříže.
„Damon“ řekl jsem a podal mu ruku.
Stal se mým přítelem, strávili jsme tu spolu několik měsíců.
„Vím jak se odsud dostat, ale bude to muset zvládnout jen jeden z nás“ řekl najednou.
