Nenávidím to peklo, kterému se říká školní den. Člověk tam sedí jak idiot a stejně nic neumí. Ještě, že je pátek a já mám tak celý víkend na spánek. Ano Jungkooku. Místo toho, aby si byl produktivní budeš znovu spát. Podíval jsem se na cestu před sebou. Mám namířeno na busák, takže to je prakticky jedno. Nandal jsem si sluchátka do uší a vykračoval si.
♪ We dont talk anymore♪
♪We dont talk anymore...♪
Miluju tu písničku. Hudba hrála a mé nohy mě samovolně vedli směrem na autobus. Po cestě jsem si začal i lehce tancovat, avšak jsem to asi dělat neměl, jelikož jsem do někoho narazil. Instinktivně jsem zavřel oči. Cítil jsem, jak padám do zadu, ale něčí ruka stihla zachytit mé zápěstí a druhá se mi omotala okolo pasu. Rychle jsem své oči otevřel. Stanuli jsme v romantické poloze, kterou často vídám ve filmech. Naskytl se mi pohled na nádherného brunet kluka s kaštanovými oči a malými polštářky, které se nazývají rty. Jeho tvář rozhodně nemá chybu. Dovolím si říct, že je dokonalý. Pohled jsem mu stočil na rty. Hýbali se, ale já díky sluchátkům nic neslyšel. Jednou rukou jsem si je naráz vyndal.
„P-promiňte" Narovnal jsem se a urovnal si uniformu. Kluk naproti mě se hezky usmál, tak že mu byli vidět i jeho perličky.
„Nic se nestalo, ale příště buď opatrný. Ne každý je ochotný chytit anděla" Jeho hluboký hrubý hlas mi způsobil motýlky v břiše a na rukách husinu. Je tohle snad pocit lásky? Jeho oslovení mé osoby se mi zarylo do paměti, ještě nikdo mi neřekl, že jsem anděl.
„B-b-budu" Mírně jsem se uklonil. Kluk se krásně zachychotal a rozešel se svou cestou. Otočil jsem se za ním a všiml si jeho vztyčené ruky, která mi mávala se slovy, že se ještě uvidíme...
☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡
Annyeong!
- vsadim se, že vás už lehce štvu s tím, jak přeskakuji z příběhu na příběh, ale mám tolik žánrů, že mě každou chvíli chytne něco jiného. (￣▽￣)
- Snad se to dá pochopit. Jinak tenhle příběh je i dost předepsaný, takže snad ho ukončím rychle. ^^;
- Ale tak.. znáte mě xd
