Říkali mi dešťová víla, přesto, že věděli že víly existují jen v pohádkách. Byla jsem jiná, pro někoho divná, ale on dokázal pochopit mé kouzlo. On to dokázal, ale k čemu mi je, když jsem ho ztratila, ztratila jediné, co mě drželo nad hladinou. Dešťová víla, tak ironické oslovení pro někoho, komu smysl života vzala voda. Životadárná tekutina, nedá se bez ní přežít...ale přesto má tu schopnost ničit. Zničila mou naději a ta naděje zničila mě. Přes to miluji déšť, mám pocit, že nepláču sama. Jemně mě hladí po tváři a já si představuji, že to je jeho ruka. Kapky se mísí s vodopádem mých slz. Už nečekám, že by někdy vysvitlo slunce... Nevěřím v duhu, je to jen iluze, stejně jako štěstí. Pomyslné kapky přibývají a já zavřená v tomhle prostoru se začínám topit...Už jen čekám, až mě voda pohltí stejně tak, jako si vzala tebe. Jako služebnice smrti která si tě zavolala k sobě pod svá černá křídla smáčená krví. Léta nad touhle temnou krajinou, plnou stresu, smutku a nepochopení. Možná by bylo lepší zůstat navždy nepochopená, než žít s touhle bolestí. Ale vím, že on mě z vrchu sleduje, v duchu si přeje mé štěstí. Je teď mým strážným andělem, vlastně ním vždy byl...Ale já si to neuvědomila. Teď lituju toho, že jsem mu za jeho činy nikdy pořádně nepoděkovala, vytáhl mě z temnoty...Jen aby mě jeho ztráta shodila ještě hloub. I přes všechno jsem ráda, že jsem ho poznala, za tu chvilku naděje, světla...
