Young Stark • 1 [Iron Man 1]

1.

„Slečno Starková, okamžitě zanechte Vašeho spánku na té lavici a soustřeďte se na písemnou práci před Vámi!” vyjela na mě profesorka biologie, když jsem pomalu usínala nad dokončenou písemkou, kterou ode mě akorát nenápadně po celou dobu opisovala kamarádka v lavici.

Jakmile odzvonila hodina, položila jsem až s nepříjemně hlasitým dopadem kus papíru na její pracovní plochu, vzala svůj bágl na záda s vyrazila ven z učebny. Cestou jsem tiše utrousila poznámku na její účet a zamířila na internát. Ano můj vlastní otec mě strčil na internát. Tak jako na celou základku, tak se rozhodl i na střední.

O prázdninách jsem denně slýchala, že v té hlavě něco mám. Že jsem jedinečná po tatínkovi, kterej o mě akorát zakopl při ranních hodinách před svým domem, když mě tam předešlí večer zanechala moje matka na předložce před dveřmi. Nebyl mi ani rok.

Nyní mi je patnáct. Studuji soukromé gymnázium, jsem na internátu, kluci se na mě lepí na každým rohu, ale já je odmítám. Jakto? Nejsem jako můj otec, kterej střídá každou ženskou na potkání. Ano jsem arogantní a sarkastická, ale mám za to rozum, kterej krapet můj rodič postrádá.

Jmenuji se Stephanie Starková. Většina lidí mi říká Steph. Mám dlouhé brunet vlasy se světlými konečky, modré oči a…co to tady melu. Ostatní tu jsou úplně kvůli něčemu jinýmu a já tu popisuju svoji postavu.

Zkrátka. Učitelé mě tu nemají moc v lásce. Chodí za mnou spolužáci kvůli autogramům, zvou mě na soutěže a ptají se na soukromí život Anthonyho Edwarda Starka. Nečekaně. Někdy jsem jim poskytla ten menší rozhovor, ale jinak jsem se raději spakovala do mého pokoje. Dobře. Tak úplně můj není. Sdílím ho s jednou z mých nejlepších kamarádek z oboru.

Jestli hádáte, že to byla ta, co ode mě opisovala. Jo to byla ona. Holly Bellová. Nejukecanější holka, který byste nejraději ovázali pusu izolepou nastokrát. Za to byla chápavá ohledně mého života a moc mi v něm nerýpala. Je vlastně fajn.

Skončilo vyučování, takže jsem se okamžitě vydala k budově internátu a zamířila k výtahu. U něj vedla parta kluků "vážný" pokec ohledně mých kozatých spolužaček ze třetího patra.

„Ahoj, Steph,” houkl na mě Will, jakmile si mě kluci všimli. Jelikož mi došlo, že to z jeho pohledu byla ironie, tak jako úsměvy od dalších tří, ukázala jsem jim při průchodu kolem nich fakáče, při kterým okamžitě zmlkli. Ušklíbla jsem se a vešla do otevírajícího se výtahu.

Vyjela jsem do druhého patra, jelikož jsem byla líná jít po schodech a odemkla jsem si dveře od pokoje. Pohodila jsem těžký batoh po zemi a spadla po hlavě na postel.

„Jaký jste dneska měla den, slečno?” ozval se Jarvis. Ano. Měla jsem natolik dovedností, abych si dokázala napíchnout Jarvise i sem. Přitáhla jsem si k sobě svůj polštář a chlupatého medvídka pana Huberta a cítila se bezpečněji.

„Šlo to,” zamumlala jsem, abych odpověděla Jarvisovi.

„Přejete si jinak něco?” vyptával se dál, jako obvykle. Požádala jsem ho tedy, aby objednal sýrovou pizzu ze zdejší nejlepší pizzérie. Zatím jsem se natáhla pro ovladač a pustila na plný pecky přes celý pokoj AC/DC a do toho falešně zpívala.

V zámku od dveří se ozvalo cvaknutí a dveře se pomalu otevřeli. Dovnitř nejistě vešla Holly a zaskočeně mě pozorovala, zatímco jsem si představovala, že jsem na koncertu a poskakuju tam jak postiženej tučňák při krmení.

„Pozorovat tě je zajímavější jak kino,” uchechtla si a přešla ke svojí posteli, na kterou vysypala veškerý obsah svýho batohu.

„Znesvětila jsi boží postel!” zakřičela jsem na ni skrz hlasitou hudbu mojí oblíbený kapely v pokoji. Holly dělala, že mě neslyší a začala se přehrabovat v učebnicích chemie a fyziky.

„Co?” ušklíbla se a shodila všechny knihy z postele na zem. Zrovna nám v tu chvíli do pokoje vtrhla vychovatelka z internátu a vypadala opravdu nasraně. Jako proč.

„Starková, Bellová, okamžitě to vypnete, jinak budete vytírat celý příští týden chodby ve všech dvaceti patrech!” zaburácela na nás a Jarvis hudbu okamžitě vypnul. Celkově tý krávě bylo jedno, jak se ta hudba vypnula, protože o Jarvovi nevěděla.

„Spokojená?” řekla jsem otráveným hlasem, při čemž vychovatelce zacukali koutky u oka. Když bylo v místnosti hrobové ticho, otočila se na svým vysokým podpatku a s klapavým zvukem vyšla ven. Zabouchla dveře a její chůze byla slyšet až ke schodišti. Tak moc jsem si teď přála, aby tam hodila hubu a dostali jsme jinou. Takovou radost by mi ona neudělala.

„Kráva blbá,” vydechla Holly a skočila na svojí postel. Ignorovala hromadu učebnic pod postelí a natáhla jsem se na svojí peřině s kočičkama a vzala si svůj mobil.

„Zase píšeš Deanovi?” uculila jsem se a šla do zámku od dveří strčit klíč, aby se sem z venku už nikdo nedostal. Holly něco zamumlala a dál na mobilu něco psala.

Nedalo mi to a jako plíživá svině jsem se pomalu připlížila k její posteli a mobil jí vytrhla. Holly nechtěně leknutím vykřikla.

„Vrať mi to!” hned se začala po mobilu sápat, když jsem s ním začala zdrhat. To by nebyla sranda, když by se z postele nezvedla a neběžela si pro něj. To jsem mezitím stihla projít celou konverzaci s klukem, co jí zve na rande.

„Ahá! On tě zve do cukrárny!” řekla jsem vítězoslavně s úšklebkem a hned na to mi opadl. „Suchar…”

„Dean Zane není žádnej suchar!” vytrhla mi mobil a já se zatvářila, jako ublížené štěně. Zavrtěla nade mnou hlavou a tiše zamumlala, „Starkovi…”

„Já tě slyšela! A navíc, proč tě nepozval třeba do restaurace na večeři, do pizzérie nebo do mekáče?” rozzářili se mi oči, když jsem vyslovila všechna místa, kam tak ráda chodím.

„Tam by ses pozvala okamžitě, co?” zasmála se Holly a na něco odepsala, při čemž mobil vypnula. Někdo zaťukal. Šla jsem otevřít a zrovna došla donáška pizzy. Jarvis zaplatil předem přes účet, takže jsem si ji převzala a hned zase odešla.

„Jídlo? Super!” vyjekla nadšeně Holly a už si šla pro pizzu. Já ji odstrčila se slovy "Moje" a začala se cpát. Holly mě akorát znechuceně pozorovala a občas nahlédla do mobilu.

„Kam ty to všechno cpeš,” protočila očima a já jí tak nějak ignorovala. Věnovala jsem se svojí lásce. Sýrové pizze.

„Tohle je nic. Na čtrnáctých narozeninách mi Obadiah těch pizz objednal šest. Divím se, že jsem ve tři ráno mohla procházet dveřmi,” pokrčila rameny a spořádala jsem další kousek.

„Slečno Starková, pan Rhodes s Vámi potřebuje nutně mluvit,” obeznámil mě zničehonic Jarvis, když jsem se blížila k velkému finále a jedla poslední kousek.

„Minutku, Jarve,” zahuhlala jsem s plnou pusou a Holly se ušklíbla.

„Chce s Vámi mluvit okamžitě,” trval si na tom dál a hned na to Holly zalapala vyděšeně po dechu.

„Co je?!”

„Tvůj otec je už nezvěstný tři měsíce!” vyhrkla na jeden nádech a málem jsem se zakuckala, když jsem konečně polkla.

„Jarvisi, přepoj mi Rhodeyho na mobil! Jedu domů.”