Young Stark • 1 [Iron Man 1]

2.

Jakmile jsem zavolala Rhodeymu, okamžitě jsem si sbalila nejnutnější věci. I přes nesouhlas ředitele a kecy vychovatelky jsem se dostala ven a vyzvedl mě autem Rhodey. Společně jsme jeli na letiště, kde jsme nasedli do soukromého letadla mého otce a letěli směr Malibu.

„Jak bylo ve škole?” padla jako první otázka ze strany Rhodeyho, když donesl nějakou čínu a kafe v termosce. Podívala jsem se na něj vážným pohledem a vzápětí si povzdechla.

„Klasická otázka vaší generace,” rýpla jsem si do něj a očima hypnotizovala jídlo. Rhodey protočil očima a jídlo odsunul stranou, abych se mu víc věnovala.

„Nech si toho. Málem jsi dostala dvojku z chování potom, co jsi s ostatními posprejovala tu halu,” zdůraznil a nalil nám do hrnků kafe. Tak nějak jsem na chvíli vypnula a dívala se bez zájmu z okna.

„Ale nedostala,” odsekla jsem a vzala mu z ruky hrnek, z něhož se chtěl napít. Probodal mě pohledem.

„Protože se za tebe přimluvil tvůj otec. Měla by sis ho víc vážit,” vzal si druhý hrnek, zatímco jsem pila z toho jeho a pozorovala mini města pod námi. Moje škola byla až v Miami.

„Jo, zatímco mě strčil na internát a nejeví o mně absolutně zájem. Akorát se věnuje všemožným courám, pití, večírkům a svým zbraním,” odfrkla jsem si pohrdavě a dopila obsah hrnku. Rhodey si povzdechl a podíval se směrem kam já, ale nakonec ho to omrzelo, nechal na stole čínu a odnesl hrnky.

Za dvě hodiny jsme doletěli na letiště Malibu, kde už venku čekalo přistavené černé auto a u něj stál Obadiah. Jakmile jsme s Rhodeym vystoupili z letadla, Obadiah mě objal a sladce se usmál. „Vítej zpátky, Stephanie.”

„Děkuji. Taky jsem ráda, že jsem doma,” pousmála jsem se a pustil mě. Otevřel mi zadní dveře od auta a džentlmensky pokynul, že si mohu nasednout. Udělala jsem tak, zabouchl za mnou dveře a pomohl mi s kufrem s věcmi do kufru. po té jsme vyjeli směr vila, kde jsem s otcem bydlela. Nebyli jsme sami. Bydlela tam s námi ještě Pepper Pottsová. Pomáhala mu ve firmě, s papírováním a veškerými věcmi. Byla to vlastně moje kamarádka, která mě naučila vše od vaření po různé další věci.

Obadiah mě dovezl před vilu. Tam jsem si vystoupila a s věcmi mi pomohl dovnitř. V domě bylo tak velmi nezvyklé ticho. Až po chvíli nás přišla přivítat Pepper a s uslzenými tvářemi mě objala.

„Vítej doma,” zamumlala smutně a zase odtáhla. Zase se jí z oka koulela malá slza, která jí stekla po tváři.

„Taky tě ráda vidím. Ty rudé oči ti nesluší,” podotkla jsem, abych ji trochu rozveselila. Udělala mi radost a trochu koutky rtů pozvedla, ale hned na to zase povadly.

„Omlouvám se, ale budu vás dvě muset prozatím opustit a zjistit, jestli nevědí o Tonym něco nového,” vyrušil nás Obadiah.

„Jistě, jen jeďte,” pokývala Pepper hlavou a šla zatím dovnitř. Rozloučili jsme se s Obadiahou a on odjel. Já si mezitím vzala svoje věci a šla dovnitř směrem k mému pokoji. Rozhodla jsem se vybalit později, takže jsem nechala věci uvnitř u postele a zamířila do obývacího pokoje. Jak jsem předpokládala, tak jsem tam našla i Pepper. Seděla zdrcená na sedačce, do kapesníku si utírala oči od slz a pokoušela se uklidnit.

„Pepper…” šeptla jsem a opatrně se posadila vedle ní. Nebyla jsem až taková zmije. I kapka citu ještě ve mně zbyla a tu jsem využívala doma, když jsem se zrovna neměla před kým předvádět.

„To nic. To bude dobrý. On se vrátí,” řekla Pepper přiškrceně, ale nakonec se usmála a setřela si zbytky cestiček od slz. Usmála jsem se taky, abych její rozhodnutí v to být silnou, podpořila a položila ruku na její rameno.

„Vynutila jsem si ve škole volno na dva týdny. Budu tady holt oxidovat a ničit kuchyň,” pokusila jsem se situaci trochu rozveselit. Od Pepper taky po chvilce krátké zasmání vzešlo, ale to bylo tak všechno.

„Dáš si něco k pití? Máš hlad?” začala se mě okamžitě vyptávat a už se na mě otočila i tělem a dala si nohu přes nohu. Divím se, že jí pod tu bílou sukni není vidět. Není divu, že jí táta k těm sukním ukecával.

„Byla bych divná, když bych řekla "ne", že?

**

„Happy, notak!”

„Ne, Stephanie. Počkej si až budeš mít doma tátu,” odmítl Happy můj návrh na zpříjemnění večera…

…Samozřejmě uspořádat nějakou párty, vy prasata. Co jste si mysleli?!

„Ten se vrátí bůh ví kdy…ten to vlastně asi taky neví. To je fuk. Aspoň maličkej!” on to určitě neví ani Heimdall.

„Žádnej večírek bez Tonyho povolení nebude!” řekl Happy naposledy a razantně. Rozhodla jsem se pro další a docela účinný řešení. Kdo by neodolal psím očím.

„Happy…prosím,” psí oči ON. Happy se na mě chvíli díval a nakonec odvrátil zrak strannou a zavrtěl hlavou.

„Odkdy prosíš?” zasmál se tomu nevěřícně, protože jsem ti kouzelné slůvko nikdy nevyslovila. Ani ve svojí hlavě, ani nahlas.

„Od té doby, co mi to přišlo jako dobrý nápad, když si chci docílit něčeho, co mi nepovolíš a byla bych za to ochotná položit svůj život…co to doháje zase melu?!” řekla jsem to tak rychle a pak jsem se zadrhla. Psí oči OFF. Happy udělal akorát kvůli mně facepalm.

„Tony, koho jsi to sakra zase píchal,” zamumlal si pro sebe a rozhodl se pro odchod. Já mu však rozumněla i přes to, kdyby nechtěl.

„Mayu,” odpovím mu a okamžitě se zastavil a otočil se na mě.

„To ale není tvoje matka,”

„Sakra!” cítím se pohoršená, když mi na chvíli srazil ego. „A nemohla by být?”

„Ne,” s tím Happy odešel a nechal mě v obýváku samotnou. Pokrčila jsem rameny a skočila na gauč, kde jsem si zapnula televizi a pozorovala znuděně obrazovku s filmem.

„Jarve, je něco nového?” vypnula jsem televizi a lehla si hlavou na opěrku opravdu prostorného měkkého gauče.

„Ne, slečno,” odpověděl mi Jarvis a hned na to mi začal vyzvánět mobil. Okamžitě jsem ho vytáhla a zjistila, že mi volá Holly. V devět večer. Proč by taky ne.

„Haló, tady Stephanie Stark, ať mi chcete cokoliv tak-”

„Steph, zadrž!” přerušila mě Holly a okamžitě. Rozhodla jsem se mlčet a nechat ji mluvit. „Je něco nového? Jak je v Malibu? Našli tvýho tátu?”

„Je tu nuda. V Malibu je velký horko a nenašli ho,” odpověděla jsem jí postupně na všechny otázky. Chvíli bylo na druhé straně ticho a pak krátký nádech k odpovědi.

„Pocketová nás zavalila opětně uklízením,” byla z toho dost otrávená. Mluvila o té čarodějnici z internátu.

„No…užijte si to. Já budu v nejhorším uklízet kuchyň, když tam něco podělám,” pokrčila jsem zároveň rameny, i když to neviděla.

„Na pohřeb ti nepůjdu,” odbyla mě a někde v pozadí bylo slyšet, jak ta čarodějnice na ní začala řvát, ať ten mobil schová, nebo jí ho zabaví.

„Já tobě taky ne, tak se měj,” rozloučila jsem se a než stihla odpovědět, tak jsem to típla. Mobil jsem pohodila po stole a opětně mi někdo začal volat. Myslela jsem, že je to Holly, tak jsem se o to tolik nezajímala, ale když jsem se podívala, zjistila jsem, že to byl Rhodey. Rychle jsem se pro něj natáhla a hovor přijala na hlasitý hovor.

„Rhodey?”

„Steph, máme ho. Našli jsme ho!” řekl trochu víc hlasitě, ale zároveň nadšeně. Došlo mi, že mluvil o tátovi. Nevěděla jsem v tu chvíli, zda se mi ulevilo, nebo ne. Nikdy se mi táta nevěnoval a vlastně jsme o sobě ani nic nevěděli. Bylo to najednou divný.

„Bezva,” odpověděla jsem polohlasem a nijak s ním nadšení nesdílela. Přemýšlela jsem nad tím, zda si s tátou konečně budu rozumět a nebo mě bude odhánět tak jako vždycky.