Podivnosti z mého šuplíku

selfish love

 Chladný vítr si pohrával s jejími vlasy, pohazoval s nimi ze strany na stranu. Prameny hnědých vlasů jí díky němu spadaly do očí, ona je však neodhrnula, dívala se bezmyšlenkovitě před sebe. Bílá látka jejích šatů byla strhávána s větrem, vykreslovala dokonalé křivky jejího těla.

 Byl konec ledna a byla to jedna z nejtužších zim, i přesto, že sněhu bylo pomálu. Každý člověk by musel kroutit hlavou nad touto dívkou, která tu v nejhorším mrazu stála pouze v letních šatech. Ona však chladivý dotek větru nepociťovala na své kůži.

 Na horizontu byly vidět poslední paprsky zapadajícího slunce, které pomalu ustupovalo, aby na oblohu mohl nastoupit měsíc společně s jasnými hvězdami. Jakmile zapadne, objeví se on.

 Vítr ustal. Slunce zapadlo, jeho úplně poslední paprsky ji při svém odchodu pohladily po tváři. A ona dívka tu stále nehnutě postávala. Nastalo ticho. S první zářivou hvězdou na obloze se místem jejího pobytu prohnal vítr, který v sobě nesl zprávu o příchodu něčeho neznámého, něčeho nebezpečného a nechtěného. Temného, dalo by se říci. Díky jejímu nadpozemsky skvělému sluchu slyšela, jak se srdce zvířat v blízkosti rozbušila strachem a návalem adrenalinu, některá dokonce ze svých útočišť prchla. I její srdce začalo bít rychleji, ovšem ne ze strachu. Nenáviděla se za tuto svoji slabost, ale přesto v nejvzdálenějším zákoutí její mysli byla potěšena. Ve vzduchu pocítila pach síry, v začátcích nad tím ohrnovala nos, ale teď tento pach vítala s otevřenou náručí, i když s menšími výčitkami, protože to znamenalo jeho příchod.

 Poprvé za dlouhou dobu, co tu strávila, se otočila. Měsíční svit se dotýkal její alabastrové kůže. Byl úplněk. Jakoby toto setkání již tak nebylo dosti magické, pomyslela si. Stanula tváří v tvář černočerným očím, které patřily nepřátelské rase, očím, do kterých se zamilovala a to i přesto, že její druh neměl cítit žádnou emoci. A přesto se její oči naplnily slzami, když po tak dlouhé době vpadla do jeho objetí, jeho silné paže se kolem ní ovinuly a pevně ji přitiskl ke své hrudi. Pocítila teplo jeho těla na své ledově chladné kůži.

 ,,Ach, tak moc jsi mi chyběla, Anno."

 Při tomto prohlášení s sebou škubla a odstoupila od něj, jeho ruce na krátkou chvíli zůstaly bezmocně viset ve vzduchu, poté je složil podél svého těla. Přišla sem s jasným cílem, nemůže se nechat rozptylovat.

 ,,Nejsem Anna," její tón hlasu byl pevný a nedostupný.

 Překvapeně na ni zíral, posléze zakroutil hlavou, jeho černé kadeře mu spadly do čela, a udělal krok k ní.

 ,,Anno, co se s tebou děje? Stal-"

 ,,Moje jméno není Anna! Jsem Anael!" přerušila ho před dořeknutím a v očích jí vzplál nebeský oheň. Větvemi stromů se prohnal nepřátelský vítr. Na jeho obličeji se zračilo čiré překvapení doprovázené bolestí. Polkl a udělal směrem k ní další krok. Anael zvedla varovně ruku, on však i přesto postupoval dále. Udělal další krok, dokud znovu nestál přímo před ní. Pozvedl ruce k její tváři. Bedlivě pozorovala každý jeho pohyb. Obě své dlaně položil na její líce, palci začal přejíždět po její hebké kůži.

 ,,Anno.."

 Musela zavřít oči, nedokázala se na něj dívat. Snažila se bojovat proti slaným kapičkám, které se chtěly vydrat z jejích očí. Ucítila, jak se jeho tvář přibližuje k té její. Chtěl jí políbit. Trhla hlavou a on byl nucen pustit její obličej ze svých dlaní. Nemůže si dovolit další selhání, nemůže znovu propadnout tomu démonovi.

 ,,Musíme s tím okamžitě přestat, Dantalione. Nedokážu v tom pokračovat, svádíš mě na špatnou cestu. Nic z toho se nemělo nikdy stát. Cítím, že každou chvílí s tebou se vzdaluji od svého Otce a svých bratrů a sester. Je toho na mě moc, cítím toho tak moc," po jejích tvářích si začaly razit cestičky slané slzy. Byla anděl, ta nejvíce perfektní bytost ve Vesmíru, a ti necítí emoce. Emoce jsou slabostí lidí. A i přesto je teď ona cítila, díky tvorovi před ní.

 Dantelion na ni hleděl s bolestí v jeho černých očích. Vztáhl ruku, aby mohl setřít slzy z jejích tváří. Její ruka vystřelila a odstrčila tu jeho. Nesnášel se za to, co jí jeho láska k ní způsobovala, ale nemohl si pomoci. Byl až moc sobecký.

 ,,Anno, spolu to vyřešíme. Vzpomínáš na naše plány? Zvládneme to," jeho hlas ji jen více zraňoval. Znovu vzal její obličej do svých dlaní, nedbal jejích protestů. Donutil ji se mu podívat do očí.

,,Slyšíš, Anno? Zvládneme to. Věř mi," dívali se na sebe nekonečně dlouho. Už si myslel, že má vyhráno, že ji přesvědčil být stále s ním. Z jejího pravého oka ukápla poslední slza.

,,Sbohem, Dantelione."

 Se zvukem mávajících křídel byla pryč.