This Part Of My Life 3

Chapter 1

Harry’s POV (ráno toho dne)

Dnes. Dnes byl ten den, kdy jsem jako jediný den v životě miloval náš management a vlastně se i dočista těšil na schůzku s vedením. Tak moc, že jsem dokonce vstal časně zrána; mnohem dřív než se má drahá polovička začala vůbec probouzet a tak jsem jí mohl přichystat honosnou snídani. Přece jen byl dnes den k oslavě a já si přál ho začít stejně skvostně, jako ho i skončit. Tedy, alespoň jsem v ten skvostný konec doufal. Chtěl jsem k němu ten dnešní den dovést, a proto jsem si ho i nádherně začal.

Sammy mi sice říkala, že to přeháním, že ještě vůbec nevím, jak ta schůze dopadne a už si plánuju skoro celý zbytek života, ale tak já to prostě cítil. Cítil jsem, že se dnes konečně podaří to, v co jsme všichni tak dlouho doufali. Muselo to vyjít. Měl jsem to perfektně naplánované a díky mé úžasné sestry jsem to taky mohl začít uskutečňovat.

Po tom jejím „nešťastném“ gratulačním tweetu se situace mezi našimi fanoušky ještě více vyostřila a to už se managementu přestalo líbit. Přesně jak jsem očekával. Proto si s námi na dnes svolali schůzku. V telefonu sice prý neuvedli důvod - alespoň tak mi to řekl Liam, protože tomu jedinému volali -, ale já ten důvod znal. Znal jsem ho, a proto jsem se mohl těšit na brzké vyřešení našeho největšího problému.

Domluvil jsem se s ním, že je všechny ráno vyzvednu a pojedeme společně. Neměl s tím žádný problém, takže jsem se v pohodě mohl zbavit Louise, když už jsem tam dojel.

„Ty nikam nejedeš. Někdo musí hlídat Deb,“ řekl jsem mu, když znuzeně scházel schody. Na chvíli se mu rozsvítili oči, ale nakonec se ujal své obvyklé role a začal do mě rýt. Bez toho už by to snad ani nebyl on.

„A proč si jí nepohlídáš sám? Mohl bys tu pozvat i tu svou blonďatou doktorku a mohli byste si to tu užít ve třech,“ pošeptal mi jízlivě. „Jestli víš, co myslím,“ dodal ještě nepřátelsky.

Nesnášel mě. Nesnášel mě, nesnášel Summer a nesnášel celou tu situaci, ve které já měl svou lásku a byl relativně šťastný, zatímco jemu ta jeho láska proklouzávala mezi prsty. Ale mohl si za to sám.

Byl jsem mu sice vděčný za to, že mě hned neprozradil a dal mi čas na rozmyšlenou – jako bych si potřeboval rozmýšlet, zda chci být se svou přítelkyní nebo ne -, ale právě proto, že mi dal jen nějaký ten čas na to, abych se vzpamatoval, jsem podnikal tuto cestu za zradou svého nejlepšího kámoše.

Udělal by to on, když ne já. Řekl by Deb, že někoho mám, ale sám by se ke svým citům nepřiznal. Neudělal to doteď, neudělal by to ani pak. A já bych měl na krku malér, který už bych nezvládl vyřešit. Na další lži a výmluvy už jsem neměl sílu. Musel jsem to skončit.

Jednou pro vždy.

„Nevíš, co po nás zase chtějí?“ Alespoň tak jsem rozuměl otázce přežvykujícího Nialla, který zrovna vycházel z kuchyně a musel tak projít kolem nás dvou.

„Taky tě zdravím,“ odvětil jsem kysele. „A ne, nevím to. Se mnou nemluvili,“ odpověděl jsem nakonec. Pokýval hlavou a šel si nazout boty.

„Čau Harry,“ pozdravil mě právě přicházející Liam. Kluci věděli, jak to teď mezi námi s Louisem i Deb je a byli převážně na mé straně. Nemohli mě sice podporovat úplně, ale věděl jsem, že se mnou alespoň cítí. Tedy alespoň Niall s Liamem. O Zaynovi jsem vlastně ani netušil, zda to ví. Kluci mu možná něco řekli a možná ne. Z jeho zaneprázdněného pozdravu jsem to nepoznal.

„Řekli ti, co nám zas chtějí?“ otázal jsem se naoko Liama. Potřeboval jsem hrát stejně blbého a nedát na sobě nic znát. Zatím nic netušili.