This Part Of My Life 3

Chapter 3

Debbie’s POV (o hodinu dřív)

Proč? Jak? Jak sakra mohli? Co jsem jim udělala? Co jsem udělala jemu, že mi to udělal?, to byly otázky, které už mi něco přes hodinu hráli tu samou písničku pořád dokola. Naštěstí už mi došly veškeré slzy, takže teď už to byl jen zpěv bez vzlyků. Teď, o hodinu později od toho jejich nečekaného přiznání, už jsem jen seděla na posteli, opřená o její čelní konstrukci a dívala se do prázdna. Tedy, alespoň jsem si přála, aby se všechny ty objekty, všechny ty zdi na prázdno přeměnily a já tak nemusela těkat očima po věcech, co mi ho tak připomínaly.

Ani nevím, proč jsem chtěla odnést právě sem. Mohla jsem Nialla požádat, aby mě vzal do Harryho pokoje, ale neudělala jsem to. Nevím proč. Možná ze zvyku, možná z trucu… nevím. Každopádně to bylo poslední místo na světě, které jsem si v tom okamžiku přála vidět a zároveň jsem věděla, že je to to jediné místo, kde zůstanu pohromadě. Vskutku zvláštní.

Možná to bylo tou jeho uklidňující vůní v polštářích, do kterých jsem kvůli něj brečela. Možná těmi vzpomínkami, těmi hezkými vzpomínkami na chvíle s ním… tady, na téhle posteli.

Panebože! Vždyť já tu s ním spala. Tolik nocí jsem mu prospala na hrudi s vědomím, že mu to jistě nevadí, že rád uvítá nějaký blízký dotek, když je pořád tak sám a on se mezitím jen smál tomu, jak blbá jsem a jak jsem mu mohla skočit na takovou kravinu. Ale jak jsem to měla sakra tušit? Vždyť to hrál tak přesvědčivě.

Byl to jen odporný lhář. Nic víc. Hnusný, odporný malý zmetek, který si rád střílel z lidí a tentokrát si vybral mě. Mě, která jsem ho tolik milovala. I přes všechno co se mi stalo, jsem ho milovala. Ale s tím už byl konec.

Jak bych mohla dokázat milovat někoho tak odporně prolhaného?

Vždycky jsem měla tušení, že je divný. Všichni se mi to taky snažili říct, že Louis je komplikovaná osobnost a život s ním není lehký. Já je slyšela, věděla jsem, že to tak je a byla jsem odhodlaná s tím bojovat, ale bohužel jsem netušila, o jaké úrovni komplikovanosti mluví. Louis byl na vrchu. Na úplně samém vrcholku komplikovanosti. Nebylo mu pomoci. On byl nemocný. Zdravý člověk by si nevymyslel, že je jinak orientovaný, jen aby nemusel přiznat své city. Já to neudělala. Já sice neudělala nic, ale rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo si vymyslet, že jsem lesba. Bože!

„Já kráva! Snažila jsem se zdolat duševně nemocného člověka,“ řekla jsem si nahlas a dále už pokračovala jen ve svých myšlenkách.

Páni. To bych si dala! Ale zase do cirkusu bychom se hodili. Perfektní dvojice. On blázen, ona mrzák.

„Jak romantické,“ uniklo mi zase z úst.

Perfektní! Už si tu mluvím sama se sebou. Možná jsme oba blázni. Možná se k sobě vážně hodíme.

„Ale… nebuď blbá, Debro. Samomluva ještě není nemoc. Nejsi blázen, jen jsi vážně hodně frustrovaná. Zklamal tě. Všichni tě zklamali. Máš právo se vztekat a cítit se špatně.“ Na krátkou chvíli jsem se odmlčela. „Bože, vždyť já ani nevím jak se mám vlastně cítit.“

Kluk, do kterého jsem se zamilovala, byl gay a vlastně gay nebyl. To by mělo být dobře, ne? A ještě ke všemu by měl být podle všeho zamilovaný i on do mě. To by taky mělo znít krásně, ne? Tak proč to tak nezní? Jenom proto, že jsem to slyšela z Harryho úst a ne z jeho? Nebo ty lži, všechno to předstírání bylo natolik zničující, že znemožňovalo cítit nějakou radost? Asi jo. Měla bych být ráda, že to o čem jsem dnem i nocí snila, se skutečně může stát. Měla bych být šťastná, že kluk, o kterého jsem stála, stojí o mě - tedy alespoň podle Harryho slov. Jenže nejsem. Necítím se být vůbec šťastná.