Callisto↯

I.

V PORODNICI

Jane

"Byla jsi statečná," pronesl můj manžel, stále mě držíc za ruku. "Ne, to ty jsi mi byl úžasnou oporou..." pronesla jsem vyčerpaně.

Erika

A tak jsem se narodila, taková malá baculka, se zvláštním nadáním. Vlastně jsem vždycky chtěla být spíš kluk, ale jsem hrdá na to, co jsem v životě dokázala. A o tom vám teď budu vyprávět. Naučila jsem se skládat smysluplné věty už v jednom roce a tomu dost pomohla moje máma, která je psycholožka. Vždycky věděla jak mě dokopat k čemukoliv i když se mi absolutně nechtělo. Měla jsem jí moc ráda, ale v mých pěti letech zmizela...zbyly jen vzpomínky. A věřte, že vysoké IQ vám mámu nevrátí. Vnímala jsem to, že už tu máma není s námi. Několikrát jsem kvůli tomu brečela, a tak se táta dostal k alkoholu. Byl policista, ale mě si nikdy srovnat neuměl. Ne tak, jako MOJE máma. Zkoušel všechno, přes školku, ze které mě vyhodili kvůli chování, chůvu, která odmítla starat se o 'rozmazlenýho spratka', až po novou mámu. Přesně tak. Jednoho dne, když od nás utekla další chůva s ohořelými vlasy, přivedl táta domů nějakou ženu. 'Další chůva', pomyslela jsem si, ale byla u nás každý den i večer a s tátou se drželi za ruce. Byla krásná, ale čím lepší se pro mě snažila být, tím víc rostla moje nenávist k ní. Cítila jsem se, jako kdyby právě ona mohla za zmizení mámy. Ale ona to se mnou nevzdávala, pomáhala mi se vším a ve mě se rvala půlka zla a dobra. Vždy mi vyprávěla pohádku před spaním. Bylo to o holčičce Sáře, které umřel otec a jeho matka si kvůli své dcerušce nemohla najít nového přítele, ale nakonec si ho našla a Sára si ho oblíbila. Tuhle pohádku mi opakovala každou noc. Měla jsem jí ráda a jak šel čas, tak sem si uvědomila, že ta pohádka je o mně. To já jsem Sára a musím napravit to, co sem zkazila. Ve dvanácti letech jsem se rozhodla (nebo spíš můj táta), že půjdu na Gymnázium. Sice jsem opustila moje nejlepší kamarády a to Viki a Sama, ale s mojí inteligencí jsem tam už nemohla vydržet. Nakonec to tam nebylo tak zlý, fajn parta a na vysvědčení pořád samý jedničky. (Nejsem žádnej cvok do učení, leze to do mě samo.) Navíc jsem se alespoň dvakrát týdně stýkala se starou třídou, takže jsem neměla téměř žádný čas na školu. Měla sem ráda svůj život, ale to se o pár měsíců později změnilo.

Byl pohodový sobotní večer a já jsem se koukala na televizi, kde běželi zprávy o válkách kvůli víře, která vládla mezi Íránem a Amerikou. Doufala jsem, že tyhle boje za pár dní ustanou, ale ne, připojovali se do nich další a další státy a táta o pár dní později začal hledat bezpečnější místo pro úkryt aby zachránil svojí rodinu.

Zvedám se a odcházím do pokoje. Už jsem nechtěla pozorovat to, jak se lidi na Zemi postupně vyvraždí. Máme malý byt, takže jsem prošla mezi gaučem/postelí a linkou a zabočila do mého útulného pokoje, který mi byl od narození domovem. Sedla jsem si na postel, nad ničím nepřemýšlela a chvíli tupě zírala do zdi, než někdo zaklepal na moje starší prosklené dveře.

"Můžu dále?" Nela za mnou v posledních měsících chodila často, jen tak si pokecat.

"Jasný." Řekla jsem trochu lhostejně.

"Ahoj, zlato..." Nakoukla dovnitř a přisedla si ke mně na postel. Když zjistila, že jí na to nic neodpovím, pokračovala.

"...s tátou už jsme vybrali místo pro náš nový domov." Zvedla jsem k ní poprvé svůj pohled a zeptala se.

"No a kde to bude?" Moje oči se jasně rozzářily. Vytáhla svůj iPhone se svítivě růžovým krytem z kapsy, chvíli na něm něco hledala a pak ke mně obrátila displej. Nebyl to žádnej malej byt 2+1, ale krásná kamenná, celkem nenápadná chaloupka v úskalí na kraji lesa. Byla v dost zachovalým stavu, uvnitř to vypadalo dost moderně a celá tahle nádhera by podle mých počtů vyšla tak na pět milionů korun.