Callisto↯

II.

Schody beru pro jistotu po třech, snad aby mi snad něco neuteklo a když doběhnu po schodech nahoru, ukáže se mi pohled na nevelikou chodbičku plnou dveří, kterou zakončuje obrovitánské okno, s rozevlátými závěsy od průvanu, vycházející z venčí. Chvíli jen tak pozoruju pohupující se látku a najednou jako bych si uvědomila, že existuje něco jako čas a svižnějším krokem jsem se rozešla k prvním dveřím, které jsem bezmyšlenkovitě rozrazila a vešla do prostorné, moderně zastaralé koupelny, skládající se z útulného proskleného sprchového koutu, velkého hranatého umyvadla, snad největšího zrcadla co jsem kdy viděla a celkem dost skříněk. S otevřenou pusou jsem se k nim rozešla a začala je všechny dokořán otevírat. K mému překvapení byly plné. A to od různých čistících prostředků až po voňavky, líčidla a šperky. Ihned jsem se otočila na patě a běžela ke dveřím, které stály naproti sprše. Jak jsem si myslela, byl tam záchod nad kterým bylo malé okýnko. Stoupla jsem si na dřevěné prkýnko a nakoukla ven. Ukázal se mi pohled na skálu s mohutným dubem, z jehož koruny lehce vystupoval dřevěný domek, odhaduju tak s jednou místností. Když se neobjevila další zajímavá věc, seskočila jsem na zem a vyběhla z koupelny ven. Z dalších dveří vycházelo Kláry chichotání, a když jsem jim to chtěla překazit, byly zamčený dveře. Pokrčila jsem nad tim rameny a zkusila další. Byla to ložnice s velkou postelí, s úložným prostorem nad ní, nejspíš hebkými závěsy a nadýchanými polštáři. Prostě jako z pohádky. Všude bylo plno skříněk a zrcadel a stejně tak to vypadalo i v dalších třech ložnicích. Jen jedna z nich byla vyjímečná a to ta, kterou jsem si vybrala za svůj nastávající pokoj. Kromě postele, skříněk a zrcadel, tady bylo něco vyjímečného a to prostorný balkón, plný různých květin a jakési záhadné dveře, které nešly otevřít. Bylo mi to trochu líto, ale on od nich někdo klíč mít bude. Sešla jsem schody a prohlédla si ještě úžasnější obývák a kuchyň. Všechno je tak schválně zastaralé. Ze zdí se odlamuje omítka a prosvítají červené cihly. Z kuchyně, která byla v zadnějším prostoru, jsem objevila komoru plnou jídla. Jak ovoce, tak sladkostí. Vzala jsem jedno jablko a šla vytáhnout svůj kufr nahoru do pokoje. Vyházela jsem zas všechno ven a užívala si velké postele. To lítání po domě mě tak unavilo, že mě probudili až něčí hlasy.

"Eričko, oběd..."

"No jo, ještě pět minut." Zamumlam ospale a přetáhnu si peřinu přez hlavu. Už myslim, že budu mít klid, když v tom táta odtáhne peřinu až na zem, rozhrne závěsy a otevře moje velké okno, zkrze které se do pokoje ihned nahrne dost velká dávka studeného vzduchu. Zachvěju se zimou a obejmu si moje holé nohy rukama. Když zjistim že to nepomáhá, zvednu se a s dost hlasitým povzdechem odcházím do kuchyně.

"Trochu optimismu do toho!" Zařve na mě táta, ale já už ho neposloucham.