•X-Men• Ve spárech Anděla •Wolverin•

Kapitola 1. - Část I.

Z důvodu velkého rozsahu kapitol, jsem se rozhodla je překládat po částech, abyste na ně nemuseli tak dlouho čekat, protože potom mi překlad jedné kapitoly trvá několik dní. Tak snad budete takhle spokojení :)

-M♠

-O sedm měsíců později-

„Slečno?“

Cítila jsme jak mi teplé sluneční paprsky dopadají na tvář. Pomalu jsem pootevřela oči, když jsem se začala probouzet z ne dvakrát pohodlného spánku. Zamžourala jsem okolo sebe a uviděla jsem červený interiér náklaďáku.

Zívla jsem a znovu jsem zavřela oči, přestože někdo třásl za mé rameno. Když dotyčný viděl, že nereaguji, zatřásl mnou trochu silněji. „Slečno?“

Z nějakého důvodu to najednou stačilo, abych se probrala. Narovnala jsem se na sedadle a znovu jsem zamžourala, tentokrát na muže, který mohl být tak ve svých pozdních padesátkách. Na hlavě se mu tyčil slaměný klobouk a na sobě měl zašlé monterky a červenou flanelovou košili. Netrvalo mi dlouho a došlo mi, kde jsem a jak jsem se sem dostala.

Muž se jmenoval Otis a byl to farmář odněkud se středu státu Mississippi. Byl to jediný člověk, který mi byl ochoten zastavit, když jsem putovala na své nekonečné pouti, která neměla žádný cíl.

„Promiňte, zapomněla jsem kde jsem a co se děje...“ zamumlala jsem rychlou omluvu. „Jsme pořád v Mississippi?“

„Téměř už ne.“ odpověděl mi starý farmář a otevřel dveře. „Tady to je jen malé městečko, kde nakupuji krmivo pro mé slepice. Leží přímo na státních hranicích. Obávám se, že dál vás už svézt nemohu, jakmile nakoupím, otáčím to a jedu zpátky na farmu.“

Přikývla jsem a hodila jsme si svůj značně ošuntělý batoh na záda. „To je v pořádku.“ řekla jsem Otisovi a vyskočila z kabiny náklaďáku. „I takhle jste mi opravdu pomohl. Kdybyste mi nezastavil, byla bych ještě kilometry před hranicemi. Teď už něco vymyslím.“

„Jste si jistá, že to zvládnete slečno?“ Zeptal se mě starostlivě. Přestože věděl, že se jmenuji Anabel, nepřestával mi říkat „Slečno“, nad čímž jsem se musela pousmát. Po měsících osamění vám i tato maličkost zvedne náladu. „Máte tady v okolí rodinu, nebo tak něco?“

Snažila jsem se skrýt smutek, který se při zmínce o rodině pokoušel prodrat z mého nitra na povrch.

„Nemám, ale už nějakou dobu teď cestuji na vlastní pěst...Opravdu se nemusíte bát, zvládnu to.“

Otise má slova příliš neuklidnila a odpověděl pouhým přikývnutím. Nastartoval motor a se zamáváním a úsměvem na rtech odjel do dáli. Bylo okolo poledne a slunce začínalo opravdu hřát. Rozhlédla jsme se po okolí a spatřila jsem nevelký obchod s názvem 'Coreysův rodinný market'.

Vypadalo to, že obchod je umístěn téměř ve středu malého městečka. Na to jak male vypadalo zde bylo překvapivě hodně lidí, ať už na procházce, či na cestě do obchodu.

Vysoké, listnaté stromy vytvářely příjemný stín, který aspoň trochu chránil před nepříjemným žárem slunce. Musela jsem přiznat, že městečko vypadá opravdu útulně, přímo překypovalo životem a všichni lidé vypadali tak šťastně...Opět se ve mně probudil smutek, když jsem si uvědomila, že do takovýchto míst já nikdy patřit nebudu.

Naposledy jsem se rozhlédla po okolí a rozešla jsem se hledat benzínku, která se stala mým zdrojem jídla a pití. Nemusela jsem jít příliš dlouho. Přešla jsem asi jen dva nebo tři bloky, když se přede mnou vynořila zašlá budova benzínové pumpy.