Kouzelná: V Zajetí Moci [KOREKCE]

KAPITOLA I.✔

Venku panovalo krásné zimní počasí. Sněžilo. A šestnáctiletá dívka s blonďatými, u konečků kudrnatými vlasy a bílou košilí s černými puntíky a dlouhými rukávy, se opírala o parapet okna a koukala na padající vločky. Byla doma sama. Mohla dělat, co chtěla.

Její rodiče jeli autem do centra Londýna koupit její milované starší sestře dárek k dvacátým prvním narozeninám. Ta taky není doma. Šla oslavit svoje narozeniny ke kamarádce, se kterou se zná už od základní školy.

„Kdyby tu se mnou byla moje kamarádka Demeter. Byla by s ní sranda," povzdychla si. Vždycky, když jí dívka zavolala, Demeter se s ní sejít odmítla a nakonec zůstala opět sama. „Kéž by!"

Začala si hrát s pramínkem svých vlasů a omotávat si ho kolem prstu. Na zasněžené ulici viděla partu lidí, která po sobě začala na levém chodníku házet sněhové koule a vzájemně se shazovat do hroud sněhu. Na pravé straně zase zahlédla mladého kluka v jejím věku, jenž měl zelené vlasy upravené na styl „pankáč", modrou bundu, černé džíny s řetězem. Spěchem už skoro běhal.

Dívce opřené o parapet okna nezbývalo nic, než si zapnout počítač a prohlížet si internet. Sedla si k němu, zapnula monitor, počítač, ale nefungoval. Zkusila to ještě jednou. Ne. Nezapnul se.

„To ne. Já ten referát musím dneska dodělat. No tak! Šlapej, ty jedna kraksno!" Vzteky do počítače kopla, ale tím si nepomohla. Možná to ještě více zhoršila. „Jak chceš! Počkej, až přijdou rodiče!"

Jen ať bys to neodnesla ty! v duchu si pro sebe říkala blonďatá dívka Lirra. Sedla si na židli k počítači a přemýšlela nahlas: „Když nemám nic na práci, nemůžu dělat ani referát, tak bych mohla kramařit."

Napadala ji spousta věcí. Prohlédnout byt, zda nenajde vánoční dárky, nebo si přečíst tajný deník její sestry. Nejvíc ji ale zajímalo tajemství, které skrývala její matka v soukromé skříňce na klíček. Co kdybych se jenom podívala, to přece neublíží, ne? Pouze nakouknout! Stále se rozhodovala, zda porušit maminčin zákaz. Ale ano! Udělám to. Rozhodla se dobře. Její život už obyčejný nebude.

Rozběhla se ze svého pokoje do malé kuchyňky v bílých odstínech. Otevřela skříňku, a v ní objevila jemně růžovou dřevěnou truhličku na klíček. Vzala ji do svých rukou, položila na kuchyňskou linku. „Chtělo by to klíček. Kam ho mamka, tedy už já schovala?"

Z kuchyňské skříňky vyndávala starožitné skleničky, hrnky, až objevila malinkou krabičku na náušnice, jejímž obsahem však náušnice nebyly, nýbrž klíček. Lirra vytáhla klíček, zastrčila ho do zámku skříňky.

Otočila klíčkem potichu, i když doma nikdo nebyl. I když, mám se podívat? Přece jen, mám to zakázané. Dostanu určitě trest. Ale co mě nezabije, to mě posílí, pomyslela si Lirra a otevřela skříňku.

Uvnitř uviděla jakýsi nažloutlý dopis. Vzala ho do ruky a opatrné si ho prohlížela. „To jsem blázen. Dopis? A jaká divná adresa odesílatele. Škola Živlů, Elementarilinia... A je otevřený."

S hlasitým polknutím vytáhla z dopisu papír s textem. Všeho se dotýkala jen tak namátkou, aby nic neponičila. Pro případ. „Co to je! Proč je tam moje jméno?!"